Vystoupení v Tropisonu? Naprosto super!

Tak jo. Konečně se dostávám k našemu vystoupení v klubu Tropison. Jak už titulek hlásá, bylo to úplně skvělý, ještě že jsem tam mohla jít. Měli jsme sraz na Lužinách, kde jsem potkala Žofku (ta se zná dokonce s Irčou, je to její bývalá skautská vedoucí) s jejím početným sourozenstvem, kteří si to pěkně kvačili do divadla. No, když jsme se všechny sešly, vyrazilo se na Náměstí republiky, do posledního patra obchoďáku Kotva, kde se Tropison nachází. Můj první dojem odtamtud byl dosti rozporuplný, asi jsem čekala něco trošku jinýho. Nicméně, i když tam moc lidí nebylo, člověk hned poznal, že je správně - chodilo tam pár šperky ověšených břišních tanečnic a jedna taková ženština tam zběsile poskakovala před zrcadlem. Později se ukázalo, že tančí africký tanec za doprovodu žibí bubeníků. Každopádně, na žádný okounění nebyl čas, protože hned jak jsme si oblékly naše růžové a modré kostýmy, jsme měly prostorovku a pak následovalo hromadné líčení od ochotných maminek. Jako vždycky probíhalo tak, že jsme si všechny stouply do řady a jedna nám nakreslila linky, druhá udělala růžový stíny a třetí dávala na oči třpytky. Jenže ta "ochotná maminka" mi udělala každou linku jinak, a tak jsem si je stejně musela předělat. Pak už jsme tam jen tak okouněly, než začne představení, a pomalu na nás začla padat depka, když jsme viděly těch spoustu profesionálních tanečnic... Vystupovaly jsme hned na začátku, takže když se představení konečně rozjelo, netrvalo dlouho a už jsme přišly na řadu. No, vzhledem k tomu, že nás uvedli jako "malé děti" (i když tam nikomu nebylo zas tak málo, aby se na něj označení malé dítě vztahovalo), nikdo o nás neměl příliš vysoké mínění od začátku, takže jsme nemohly ani nikoho zklamat. Naše vystoupení bych označila za... průměrné. Teda ne oproti ostatním co tam byli, ale na nás jo. Hned po nás vystupovaly naše pokročilky. Pak už jsem tam jen koukala na ty ostatní, a vždycky o přestávkách byl volný tanec, a tak jsme s holkama popadly šátky (ty se mi z našich kostýmů jediný líběj) a hurá na parket. Dokonce jsme se pokoušely i o africkej tanec, ale tak jako ta ženská jsme skákat nedokázaly. Čas ubíhal děsně rychle, a tak se brzo muselo jít. No jo, druhý den se muselo do školy, i když některý holky říkaly, že jim máti napíše na pondělí omluvenku. Tak asi ve čtvrt na jedenáct jsme odtamtud odešli (nezapomněla jsem zmínit, že tam byli rodiče?) spolu se Šárkou, kterou jsme nakonec vezli domů autem, aby nemusela takhle pozdě dopravou. Jenže jsme vůbec nevěděli, jak se k nim dostat, a tak jsme chvíli bloudili po těch pro nás neznámejch končinách Prahy, než jsme to našli. Pak už se jelo domů. A hádejte kdo na nás čekal? Náš ježek...