Zlatá modrozvukost chameleonova bytí

Ples byl nádherný. Hosté se výborně bavili, jen hostitel smutně obcházel kolem. Od té doby, co se vydal do lesa na lov, chodil jako tělo bez duše. Byl zakletý zeleným hedvábím vlajícím ve větru. Lesní víla mu ukradla srdce, ač o tom sama nejspíš nevěděla. Vzpomínal na tu louku, kde ji poprvé spatřil. Poprvé a naposledy. Chtělo se mu utéct ze sálu. Zadíval se ke dveřím.
A tam stála ona. Aniž by se ohlížel na slušné chování, přeběhl celou místnost a vrhl se k nově příchozí.
"Smím prosit?" vyhrkl, protože nevěděl, co jiného říct.
"Promiňte," zašeptala s pohledem k zemi. "Neumím tančit."
"Nelžete mi, vždyť jsem vás viděl," chtělo se mu vykřiknout. Tam na lesním palouku, ty ladné pohyby, když tančila jenom pro sebe nebo snad pro celý les. Věděla, že ji někdo sleduje? A nebyl to jen přelud? Mlčel. Zadíval se na ni. Ano, byla to ona. A teď byla tady. Oblečená jako šlechtična, nejkrásnější na celém plese.
"Proč jste sem přišla?"
"Chtěla jsem vás ještě jednou vidět," odpověděla lesní víla.
"Zatančíte si tedy?"
"Nesmím, zemřela bych se zítřejším úsvitem."

Došla jí slova. "I princ to pochopil, když umíral v náruči své milované rusalky. Byl to jeho osud," pronesla náhle svým melodickým hlasem.
"Co to povídáte?" Nerozumněl jí.
"To není důležité. Pojďte." Pokynula směrem k parketu.
"Nechci, abyste zemřela," snažil se odporovat.
"Už se stejně nedá nic dělat, dala jsem vám své srdce. Bez něj se žít nedá."
"Pak já vám dám to svoje."
Protančili celou noc. Ale jediné, co jí ráno umíralo, byly její nohy. Nikdy netančila tak dlouho, protože tančila vždycky jenom sama.