Naše životy jsou křehké planety
putují touž drahou jako před lety
putují opisujíce bludný kruh
putují jak osamělý dobrodruh
Šla jsem domů v hodině již noční
šla jsem domů Prahou předvánoční
šla jsem neb mé plíce topily se v splínu
šla jsem svojí duši pro krabičku aspirinu
Město znělo sotva slyšitelnou melodií
jako ti co myslí že se rána nedožijí
jako ti jimž smutek nedá spát
jako přelétavé slovo snad
jako mylné představy o apokalypsách
jako nože vrahů ukrývané po kapsách
jako po vzpomínkách zbylé sutiny
jako sladce nebezpečné bažiny
jako chvíle kdy je život jednou velkou dřinou
Domy však stály dál osvětlené elektřinou
svítily i pouliční lampy místo hvězd
jako také v milionech dalších měst
a světy těch co čekali jen záři svic
rozpadly se tím že nestalo se nic
Bylo tu cos těžkého co chutná po zklamání
co tak rádo ochromuje mysl znenadání
Utečte běžte možná stačí jenom jít
surově v chodník zadupat svůj cit
Když nohy bolí duše bolet přestane
variace na motivy stokrát ohrané
jako šedavé dny letošního předjaří
jako světlem zanechané stíny na tváři
jako bez hádanek pronesená věta
jako strašná touha spatřit konec světa
Slunce zapadlo a vyjde znova k ránu
má modrá planeta však utonula v oceánu
v oceánu od roztálých závějí
v oceánu klamně snivých nadějí
Naše životy jsou jako poezie
slova věty provázané nitkou nostalgie
kapitoly knihy s překvapivým závěrem
sen co neskončí už s ránem ale s večerem
skutečnost si říká spoustou různých jmen
tak tedy sbohem kruté bdění
přeji sladký sen
A/N: Výplod včerejšího večera. Původně jsem předpokládala i jeho zveřejnění na facebooku (jako u minulé edisonovské variace), ale teď nevím, jestli by to byl dobrý nápad...