(Možná trochu moralizování, tak se nelekněte…)
Zrovna sedím u notebooku hrajíc si se slovíčky a připravujíc povídku na odeslání do soutěže. Poslouchám cédéčko (chytrák word mi mění slovo "cédéčko" na "cérečko" a myslí si, kdoví jak to nevykoumal), které jsem dostala k Vánocům a na němž bylo napsané věnování "Mé nejmilejší", a připadá mi, že už vlastně šťastnější ani nemůžu být.
Právě proto mám taky menší příspěvkovou přestávku - přijde trochu mi nefér veřejně se rozplývat štěstím. Počkám raději na nějakou krizi, protože múzy rády usínají štěstím a navíc jsou písemné nářky mnohem ohleduplnější než písemné jásání - ti šťastní nad nimi pouze mávnou rukou a ti smutní mají aspoň pocit, že ve své depresi nejsou sami.
Vánoce mají podobné účinky jako alkohol. Nic nemění, jenom zesilují pocity, které pramení z hloubi duše. Pro osamělé tvory jsou Vánoce dobou, kdy si nejvíce uvědomují svou samotu, dobou, kdy jim citová zima proniká až do morku kostí.
A proto jsem vám všem (a sobě asi nejvíc) chtěla popřát tohle: Mějte Vánoce tak veselé, jak jen to jde. A pokud se už vlastním štěstím zalykáte, zkuste s ním nakrmit ty, co zrovna mají hlad. (A nebo si na ně aspoň vzpomeňte, jestli neexistuje jiná pomoc.)
. Každopádně, aby to tady neumřelo, rozhodla jsem se dát sem jednu báseň, která mi uvízla v paměti z čítanky. Četla jsem ji asi pětkrát a přijde mi, že nádherně a zároveň až děsivě konkrétně vystihuje všechno to, co se často zdá tak nevyslovitelné (a možná taky trošku můj nynější stav..?). Je od Oldřicha Mikuláška ze sbírky Ortely a milosti. Příjemné počtení.