Zobrazují se příspěvky se štítkemKnížky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKnížky. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 29. března 2012

O slonech, škeblích a klokanech

Dnes ráno jsem objevila úžasnou knihu. (Kniha je možná příliš silné slovo, když uvážíme, že už ji mám skoro přečtenou, a to jsem si ji půjčila odpoledne. Má - slovy - osmdesát stránek.) Jmenuje se Návrat starého varana a napsal ji Michal Ajvaz. Ve svých krátkých povídkách nás provádí po Praze, která se ale hemží nadpřirozenými jevy a mluvícími zvířaty. V knížce se tak můžeme dočíst o filosofujícím klokanovi, který jezdí na lyžích, ještěrech na jevišti, mořském koníkovi v telefonní budce, zabijácké škebli, která pobíhá po Pražském hradě, člověku nosícím na zádech batoh s medvídětem a o dalších podivuhodných úkazech, co zasahují do života obyčejných lidí, ale nikdo se nad tím nepozastaví.

Na první přečtení to zní jako sice zábavný, ale jinak nepříliš logický nesmysl. Když se nad tím ale zamyslíte a za medvěda, škebli, či kočkovitou šelmu dávající hádanky si dosadíte správný jev, určitý problém nebo nějaký lidský typ, najednou tahle rovnice, která předtím neměla žádný kořen, začne překvapivě krásně vycházet a vy zjistíte, že vám onen příběh kreslí přesný a moudrý obraz reality. Je jen na vás, co si za danou neznámou dosadíte.

"Mé texty se rodí pozvolna - začíná to tak, že se objeví nějaký obraz, který se mi líbí, časem z tohoto obrazu vyroste další a z něho opět další, a tak se text přirozeně a sám od sebe rozrůstá. Moc mu do toho nemluvím a nespěchám na něj, připadám si spíš jako zahradník: nechávám texty uzrávat a čas od času se jdu podívat, co se na nich urodilo. Proberu přírůstky a to, co se mi líbí, v textu nechám, aniž bych se příliš snažil držet nějaké apriorní představy o tom, co je užitečný plod a co plevel. Často nacházím podivné plody, s nimiž si moc nevím rady, ale nechci se do života textu příliš vměšovat. Stává se, že v textu najdu divné zvíře a říkám si: Ne, ty sem rozhodně nepatříš, a chci je vyhodit, ale zvíře se na mne zkroušeně dívá, a součastně mi připadá, že i ostatní obyvatelé textu se s ním už spřátelili, a tak si nakonec jen povzdechnu: No, tak si tu tedy zůstaň. Konečně, proč bych měl mít pravdu já a ne ono?"
Tolik Michal Ajvaz.

Takže - Návrat starého varana vřele doporučuji. Ať už těm, kdo se prostě chtějí jen pobavit (tyhle povídky skutečně umí vykouzlit úsměv na tváři - kupříkladu já jsem dneska šla pod zamračeným nebem a culila se jako blázen, zatímco kolemjdoucí jen zničeně hleděli do chodníku), nebo těm, kdo chtějí vypít životní moudro ze zdánlivě rozbitého hrnku.
Příjemné počtení!

úterý 21. února 2012

Poezie o poezii

O básnické tvorbé současných autorů nám ve škole nikdy moc neříkali. O to větší bylo moje překvapení, když dneska ráno naše učitelka češtiny nakráčela do třídy s různými básnickými sbírkami od nynějších autorů, abychom se seznámili s jejich tvorbou. Téměř žádná z těch jmen mi nebyla povědomá (nejsem ale žádný znalec) - a o to zajímavější tenhle literární výlet byl. Dvě z básní mě zaujaly natolik, že jsem si je rozhodla zapsat.

Jarmila Týnková - Nepochopená básnířka (sbírka Pavoučí)
Chtěla bych vidět Puškina
jak žehlí nebo vytírá
jak ráno vstává do práce
jak peče dětem koláče.
Chtěla bych vidět Nezvala
jak na zastávce postává
jak s nákupy se domů řítí
jak knedlík krájí zručně nití.

Jestlipak večer znaveni
v kuchyni nebo v posteli
by psali rýmy květnaté
když vstávali by o páté?

Marie Valachová - Les beaux arts (sbírka Nebe peklo ráj)
Básník a žebrák,
jak jsou si blízcí:
oba prodávají bídu
partrnou otrlému.

neděle 11. prosince 2011

Oldřich Mikulášek - Výčitky

Má múza usnula. Možná na vavřínech (i když to asi ne), možná samou láskou Mrkající. Každopádně, aby to tady neumřelo, rozhodla jsem se dát sem jednu báseň, která mi uvízla v paměti z čítanky. Četla jsem ji asi pětkrát a přijde mi, že nádherně a zároveň až děsivě konkrétně vystihuje všechno to, co se často zdá tak nevyslovitelné (a možná taky trošku můj nynější stav..?). Je od Oldřicha Mikuláška ze sbírky Ortely a milosti. Příjemné počtení.

Výčitky

Neviděl jsem tě plakat bez příčiny
Neslyšel jsem tě smát se pro nic.
To není láska.
Nevím, že bych slyšel,
tlouct tě hlavou o zeď
a naříkat, že pácháš zlo,
když, tak jsi šťastna přec -
a bože, jakým právem?

A nepamatuji, že viděl bych tvou hlavu,
tu trapnou stálici,
jež nazýváme hlavou
v hluboké hudbě kutálet se hrozně.
Láska je, když kráčíš do neštěstí
tak jistě, jako jistě vržou boty.

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet boty.
Tvé vrzající boty.

To není láska,
pravil jsem a docela se slyším,
jak povídám:
Láska je, když nelze, nelze jinak.
A ruce rozhodil jsem zoufale,
v gestu tak zoufalém,
že někde v kameni
už počala růst socha...

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet, co se ve mně dělo.
Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet tělo,
jak po svém pracuje si v útrobách -
v tom srdci mámení.

To není láska
pravil jsem, a jako z velké dálky
slyším pak: To není láska;
láska je, když nelze vypovědět…
Když pouhým dechem
pouště se v nás šíří.
Když se chce nedýchat.
Jak před prvními takty,
když je odklepán,
náš osud odklepán,
a povel dává kat.

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet, kterak vesmír vane.
My ve svých zimníčcích,
v čas nevhodný,
a hlavy zutínané
vysoko zdviženými límci
tím vesmírem jsme šli

Velice sami.

sobota 8. října 2011

Knížky, knížky, knížky! Část druhá

Tak jsem se konečně dostala k vyplnění druhé části knižního řetězáku, který jsem před časem objevila u Vendy.

8. Kniha, kterou máš v plánu přečíst
Kdybych je měla vypsat všechny, byl by to pořádně dlouhý seznam. Z těch, co na mě už chvíli mávají z poličky s knihami z knihovny, jsou to Velký Gatsby od F. S. Fitzgeralda, Já, Claudius od R. Gravese, novela Petr a Lucie od R. Rollanda - všechno objeveno ve školní četbě - a také Letopisy Královské komory IV, další díl historické detektivní série od V. Vondrušky.
Ráda bych se také někdy našla čas na Cestu ze ztracena od Cecelie Ahernové (napsala P.S: Miluji Tě, ale hlavně a především knihu Dárek, do níž jsem se tehdy začetla jako už dlouho do ničeho ne), kterou jsem dostala jakožto vánoční dárek a také Vzpomínky na zítřek od té samé autorky.
A v knihovně se neustále snažím sehnat detektivku, která mě zaujala už jen svým názvem - Kurz tvůrčího psaní. Myslím, že by mohla být vážně zajímavá.

9. Kniha, na kterou jsi hrdý(á), že jsi ji přečetl(a)
Tady jsem nemusela dlouho přemýšlet. Je to Egypťan Sinuhet od finského spisovatele. Miki Waltariho. Je pravda, že jsem ji četla asi před třemi lety, ale dala mi pořádně zabrat. Ne, že by mě nebavila celá. Jenomže byla pořádně dlouhá a z patnácti částí mě jich asi pět opravdu bavilo, další tři docela taky, ale tím zbytkem jsem se prokousávala celkem ztuha. Naštěstí se to docela střídalo (ne že by mě prvních osm knih bavilo a zbytek ne), takže jsem se zdárně dostala až na konec. Moje celkové hodnocení této knihy by nebylo "nudná", ale "zajímavá s delšími nezáživnými pasážemi".

10. Kniha, která v tobě zanechala nejrozporuplnější pocity
Nevím, teď si vzpomínám jenom na Valkýry od Paula Coelha. Tohoto autora mám normálně docela v oblibě, jenže v téhle knížce se mísí takové podivně pokřivené duchovno s magií, což ve mně vzbuzuje dost divné pocity. S těmito magickými směry totiž spíš nesouhlasím, tuším v nich něco nebezpečného. Na druhou stranu ale, jak už jsem psala, se mi některé jeho knihy líbily, spíš takové ty dějovější (Alchymista, Vítěz je sám, nebo už dřív zmiňovaná Veronika se rozhodla zemřít), ve kterých jsou jeho názory trochu víc potlačené.

11. Kniha, kterou by sis chtěl(a) přečíst, ale nemůžeš
Bohudík už nežijeme za komunismu a za dob cenzury, takže většinu knížek, které si chceme přečíst, máme dostupnou. A tak v podstatě neexistují knížky, ke kterým bych se nedostala, kdybych chtěla. Tenhle výběr je pro mě ale značně omezený, třeba nechutí k rezervacím v knihovně, takže když si chci nějakou knížku půjčit a nemají ji zrovna na pobočce, raději ji hledám pořád dokola a rezervaci si nedám. Pak se někdy stane, že na tu knížku úplně zapomenu a už si ji nepřečtu.

12. Nejstarší kniha, kterou jsi četla
U téhle otázky, stejně jako Vendy, trochu váhám. Nevím, co má přesně znamenat. Jestli je to kniha, kterou jsem četla jako první, tak to už si nevzpomínám, ale myslím, že to byly Večerní pohádky z velkého stromodomu, kniha, kterou jsem mnoho let milovala. nebo možná Ferda Mravenec. Nebo nevím.
Jestli to má znamenat nejstarší knihu vůbec, tak to byl asi Epos o Gilgamešovi (vzpomínám na jedno sborové soustředění, kdy jsme si s tímhle eposem užily spoustu zábavy, když jsme si ho předčítaly na dobrou noc).

13. Chtěl(a) by ses potkat s postavou z nějaké knihy?
Nejdřív jsem chtěla napsat, že ano. Jenomže pak jsem si uvědomila, že bych jim neustále radila, co mají dělat (když něco čtu a vidím, jak některé postavy strašně chybují, nejradši bych na ně zakřičela, ať to nedělají... ono se to takhle "z venku" strašně dobře kritizuje) a nebo bych ještě víc zabředla mimo naši realitu do světa příběhů. Takže odpověď na tuhle otázku zní, že raději ne.

14. Je nějaká literární postava, se kterou by ses nechtěl(a) setkat?
Určitě je. Jen si teď nevzpomínám na žádnou konkrétní. Jsou to především záporáci - zlí čarodějové z fantasy knížek, kteří by mi mohli být nějak nebezpeční. Jinak nevím.

15. Existuje nějaký člověk, který ti připomíná literární postavu?
Asi ne. Teď si vzpomínám jen na jednu filmovou postavu a ta osoba mi ji připomíná vzhledově, ale bylo to natočené podle knížky. Jedna kamarádka (a may mě zabije, jestli to bude číst :D) mi něčím trochu připomíná Sajuri z filmu Gejša, hlavně tou fotkou na obálce toho nového vydání Gejši.

A ještě si sem přidám takový dovětek, otázku, která mi tu docela chyběla, protože v odpovědích na tyhle otázky jsem nestihla zmínit všechny své oblíbené knížky. Ráda bych totiž napsala ještě pár mých knižních favoritů. Takže, začnu Puškinovým Evženem Oněginem, což je kniha, která mi opravdu učarovala - pořád ji někde cituju. Když už jsme u té ruské literatury, ráda bych zmínila ještě Annu Kareninu od Tolstého a Mistra a Markétku od M. Bulgakova. A v neposlední řadě také Lásku za časů cholery od G. G. Márqueze, kterou jsem objevila nedávno a doslova mě uchvátila. Moc se mi také líbila Vančurova Markéta Lazarová a všechny knihy od Jane Austenové.
Samozřejmě knížek, které mě zaujaly, je opravdu mnoho, ale všechny je zmiňovat opravdu nebudu. To bych to asi nikdy nedopsala.

Knížky, knížky, knížky!

Popravdě řečeno, některé rubriky na svém blogu celkem zanedbávám. Mezi ně patří i ta knižní. A tak se mi docela hodilo, když jsem na blogu Vendy narazila na knižní řetězák. Řetězáky vlastně moc nevyplňuju. Většina z nich mi přijdě poměrně hloupá a řetězákové nadšení snad nějak vyprchalo se zrušením mého starého blogu. Jenomže tenhle mě výjimečně nadchl. Protože jsem knihomol a knížek jsem přečetla už opravdu hodně, pokusím se na ty nelehké otázky odpovědět a srovnat si tak v hlavě to, co mi přinesly ty nespočetné strany, kterými jsem se prokousala.

1. Kniha, která změnila tvůj život
Hned nad první otázkou jsem musela docela dlouho přemýšlet. Žádná kniha totiž úplně nezměnila přímo můj život. Vzpomněla jsem si jen na jednu, která poměrně hodně změnila můj názor na život. Snad mě naučila i to, abych měla svůj život ráda. Tou knihou je Veronika se rozhodla zemřít od Paula Coelha. Je to poměrně působivá knížka - Veronice se nepovede sebevražda a vzbudí se v psychiarické léčebně. Lékaři jí řeknou, že si při pokusu o sebevraždu poškodila srdce a zbývá jí už jen pár dnů života. Veronika si postupně uvědomuje, že touží žít... Jak říkám, působivá knížka. A ještě o hodně víc na vás zapůsobí, když zrovna dvakrát nemilujete svůj život, v tom období, kdy to čtete, vám zrovna divně buší srdce a co víc... když se jmenujete stejně jako hlavní hrdinka.
Nesouhlasím se všemi myšlenkami, co se v téhle knize objevují, ale rozhodně souhlasím s jejím poselstvím. Jak tohle poselství změní můj život, to se asi teprve uvidí...

2. Kniha, kterou jsi četl(a) více než jedenkrát
No, tak musím se přiznat, že těch bylo opravdu dost. Jako první musím zmínit Nerudovy Povídky malostranské, protože na těch jsem v podstatě vychovala svou lásku ke knížkám. Pak také Píseň pro Arbonne od G. G. Kaye, první kniha, kterou jsem si půjčila v městské knihovně (bohužel od té doby skoro všechny výtisky stáhli), opravdu výborný fantasy příběh, k němuž jsem se také vrátila. Potom samozřejmě Tolkienův Hobit. Taky Harry Potter, prvních pět dílů jsem četla víc než jednou, vlastně některé třeba i tříkrát. A taky některé díly Muminků. No, to by asi tak stačilo (nemůžu se tak rozepisovat, to bych strávila celý den u počítače)...

3. Kniha, která tě nejvíc rozesmála
Teď si nevzpomínám na žádnou konkrétní. Nejspíš to byly asi všechny Prattchetovy zeměplošseké knížky (zas tak moc jsem jich nečetla), nejvíc asi Soudné sestry a Maškaráda (oboje jsem viděla taky na divadle a můžu jenom doporučit). Také mě pobavila trilogie o Hermuxi Tantamoqovi (všechny knížky jsem taky četla aspoň dvakrát) - Čas ani myš nezastaví, V písku času, Není čas ztrácet čas.

4. Kniha, která tě rozplakala
Nevím, kdy jsem naposled plakala nad nějakou knihou. Možná proto, že čtu především v tramvaji a tam by bylo trošku hloupé slzet :). Co mě ale docela "vzalo", byl Evžen Oněgin, nevím proč, ale nad ním bych si i zaplakala. Jinak vlastně nevím.

5. Kniha, kterou si přeješ, aby byla napsaná
Tak tady odpovím možná malinko sobecky. Přeju si totiž, aby byla napsaná a vydaná kniha, jejíž autorkou bych byla já. Ehm. Z toho bych měla vážně ohromnou radost, kdybych na to měla, něco vymyslet, napsat, dokončit a vydat. To bych na sebe třeba i byla hrdá.
Jinak si ale vždycky povzdechnu nad tím, když čtu nějakou nádhernou knihu a vím, že nebude mít pokračování, nebo že autor už nenapíše žádnou podobně skvělou knížku (většinou proto, že už je po smrti). Mohla bych jmenovat například Pána Prstenů (ač je to ucelené dílo, byla bych ráda, kdyby mělo pokračování).

6. Kniha, kterou si přeješ, aby nikdy nebyla napsaná
Popravdě, když čtu něco hodně literárně nekvalitního (otázka ale je, jak moc to můžu posoudit), občas si říkám, jak tohle mohl někdo napsat. Ale asi jsem si nikdy nepomyslela: Tohle autor vážně přehnal, to se vážně nemělo vydat. Akorát mě teď napadá třeba Hitlerův Mein Kampf, jestli se to dá počítat, nebo něco podobného.

7. Kniha, kterou právě čteš
Zrovna jsem dočetla Dům o tisíci patrech, výbornou scifi od Jana Weisse (nebo možná spíš předchůdce scifi). A teď se chystám na trochu oddechovější knihu - PopCo od S. Thomasové, na kterou jsem slyšela docela dobré ohlasy. A ještě mám rozečtené Feuchtwangerovy Lišky na vinici, což je opravdu výborná knížka, jen zkrátka trošku rozvláčnější...

Tak, tady skončím s první částí řetězáku, abych neměla tak dlouhé články, zbytek vyplním jindy, až nebudu tolik zaneprázdněná s DMD a jinými podobnými psavými aktivitami. A děkuji Vendy, že jsem jí směla tehle řetězák ukradnout :D.

středa 5. října 2011

Otokar Březina - Zpívala

Tahle báseň mě hrozně zaujala, těžko říct čím... Vlastně to ani nemá co dělat v kategorii knížky (protože ani nevím, z k terá sbírky to je... možná Staviteé chrámu), ale nic vhodnějšího tu nemám...

Otokar Březina - Zpívala

Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad,
je večer, bratr večera, jenž do tváří nám tehdy zavíval.
V té chvíli nejmilejší můj vycházel do zahrad
a sladká slova nezapomenutelná mi mluvíval.
Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest,
neznámým pro nás jménem zavolán,
a dveře domu našeho do noci mlčenlivých hvězd
jsou od té doby otevřeny dokořán.

Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých,
a z hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění;
let nočních motýlů do oken bije zářících
a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění.
Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery,
v horečném spěchu nárazy dřevorubcovy sekery
a mezi ptáky znělými, v křídel úzkostném ševelu,
dohřmění dálných výstřelů nad nehybnými jezery.

Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou,
na cestě, černou travou zarostlé, se střásá rosy pád.
Uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou,
smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát.
Sním o setkáních záhadných, až nové jitro zasvitne,
v jar vyšších květu magickém, pod nových sluncí pocely…
U nohou mistrů žáci seděli; jich odpovědi soucitné
pro bolest moji ani slova neměly.

úterý 20. září 2011

Kniha mého srdce - nejlepší stovka

Česká televize zveřejnila sto nejoblíbenějších knih. Já jsem samozřejmě hlasovala už v prvním kole, ale ta knížka se tam nedostala. Vybrala jsem knížku Pět dílků pomeranče od Joanne Harrisové, i když to asi není moje nejoblíbenější, protože já mám ráda spoustu knížek. Ještě nejsem rozhodnutá, pro kterou z top 100 knížek budu hlasovat, samozřejmě, většinu jsem nečetla, ale z tohohle seznamu mám několik favoritů:

Mistr a Markétka od M.A.Bulgakova
Alchymista od P. Coelha
Pýcha a předsudek od J. Austenové
Pán prstenů nebo Hobit od Tolkiena
Hrabě Monte Cristo od A. Dumase

Pro co rozhodně nebudu hlasovat (a znám to):
Egypťan Sinuhet od M. Waltariho (líbila se mi asi jen půlka knížky)
Stmívání od S. Meyer (tomu šílenství jsem nepropadla)
Odkaz dračích jezdců od Ch. Paoliniho (nebavilo mě)

pondělí 19. září 2011

Čas ani myš nezastaví

Tak a mám zase novou kategorii, tentokrát knížky...

Tahle knížka mě docela zaujala, je to úplně jiné, než zaběhnutý stereotyp fantasy. Možná bych ani neřekla, že to fantasy je... Ale určitě je super autorova slovní zásoba - například rukáv je tlapkáv, někdo není ve své srsti, na to vem jed na krysy, vlastnoručně je vlastnotlapečně, kožená bunda je srstní bunda, a tak dále. Také je tam dobře popsán vzhled hlodů. Ze začátku jsem si myslela, že hlodi jsou hlodavci, ale zřejmě tomu tak nebude - v Pinchestru žijí i krtci a ježci. Na knize je zvláštní také to, že má velmi krátké kapitoly - nejdelší z nich je jen na několik listů.

Hrdinou knížky je celkem obyčejný myšák středního věku, hodinář Hermux Tantamoq. O hodiny se stará stejně pečlivě jako o svůj vzhled, i když už se mu vousky nekroutí tak jako v mládí. Žije ve městě Pinchesteru, který obývají samí hlodi, mimo myší třeba potkani, čipmunkové nebo krtci, a jejich domácí zvířátka. Hermux má domácí berušku Terfle, která je i jeho kamarádkou a radí mu v nelehkých životních situacích. I když neumí mluvit, ráda ho vyslechne, a tím mu hodně pomáhá. Hermux ale pořád nesedí jen doma. Často si někam vyjde se svou přítelkyní Mirrin, slepou malířkou. Tenhle sympatický myšák má ale i nepřátele, například jeho bohatá sousedka Tucka mu pořád hází klacky pod nohy. Přesto si Hermux žije docela poklidně, dokud mu do hodinářského krámku nevtrhne nenadálá návštěva…

Mladá myš Linka Perflingerová, která je známou "dobrodružkou, statečnicí a letkyní", navštíví hodinářství celá nešťastná, protože si naprosto rozbila své náramkové hodinky a požaduje je urychleně opravit. Dohodne se s Hermuxem, že si pro ně přijde v poledne druhého dne. I když je na hodinkách spoustu práce, Hermux je má v určenou dobu připravené. Do obchodu si pro ně nepřijde Linka, ale jakýsi potkan, který tvrdí, že je její zástupce. Hermux mu hodinky odmítne vydat, a protože dostane o Linku strach, rozhodne se potkana sledovat. Dostane se až k Linčinu domu, kde uvidí, jak potkan spolu s dalšími Linku unášejí. Hermux ale nestihne nic udělat, jen si zapíše poznávací značku auta, kterým Linku unesli. Myšák ohlásí únos na policii, tam se mu ale vysmějí, a tak nezbývá nic jiného, než pátrání na vlastní pěst. Prohlédne Linčin dům a najde tam balíček se vzkazem, aby ho Linka doručila doktoru Jervutzovi. Hermux si s ním po telefonu domluví schůzku a přitom se od něj dozví, že je do únosu nejspíš zapletená i Tucka. Když jde ale balíček doktorovi předat, zjistí, že ho mezitím někdo zabil, Podívá se tedy do balíčku sám. Najde tam deník doktora Dandiffera, v němž se píše o nálezu rostliny věčného mládí. Hermuxovi dojde, že tu rostlinu viděl u Linky doma, a tak se tam vrátí. Zjistí ale, že rostlina mezitím zmizela. Hermux ví, že tu jde o hodně a vzorec na elixír mládí schová na bezpečné místo - k Terfle do klece. S průběhem pátrání se Hermux sveřuje svému kamarádovi Pupovi. Ten zjistí, že poznávací značka toho auta patří doktoru Mennusovi, který Linku pravděpodobně drží na své klinice Poslední pomoc. Hermux se tedy na kliniku přihlásí pod falešným jménem, aby se pokusil Linku zachránit. Při hledání se vloupe do laboratoře doktora Mennuse, ale přistihnou ho tam. Objeví se tam Pup, který se tváří, že mu jde pomoct. Ovšem ukáže se, že je to převlečený doktor Mennus, který tím pádem ví úplně všechno. Hermuxe omráčí a pak jeho a Linku přivážou k obrovské pasti na myši, která se pomalu zavírá. Lince se naštěstí podaří stroj zastavit. Mennus mezitím vyrobí elixír mládí a vzorec, který ukradl z Terfliné klece, zničí. Hermux ho sice varuje, ale Mennus si nedá říct a elixír skoro celý vypije. Začne se zmenšovat a pak úplně zmizí. Hermuxovi se podaří schovat kapku elixíru a vyrobí z ní obklad na oči pro Mirrin, které se navrátí zrak…

Autor má podle mě příběh úžasně propracovaný. Třeba jen to, jak si hraje se slovy - nejsem ve své srsti; srstní peněženka; na to vem jed na krysy; tlapkopis; u všech koček; mám hlad jako potkan; svatý Vohryze! a spoustu dalších. Řekla bych, že je přesné doporučení od 9 do 99 let, protože každá generace si v tom může najít svoje.