A/N: Protože se mi podařilo ve škole vyzískat svůj maturitní sloh, můžu zase jednou něco publikovat v povídkové rubrice...
Příjemné počtení!
Zadání:
Útvar: Mikropovídka s kriminální zápletkou
Téma: Vražda před polednem
Návaznost na úryvek:
Karla a Marii vzbudí v půl sedmé červený elektronický budík. Marie několikrát vzdychne a s námahou se na posteli posadí. Mlčky hledí na spáry v plovoucí podlaze, kterou s Karlem zakoupili se slevou v Baumaxu. Připadá jí, že se zvětšují, ale Karel ten dojem nemá. K nové podlaze, stejně jako k většině úprav, chová Marie nejednoznačný vztah: má z ní radost, ale na druhé straně si uvědomuje, že zářivá novota prken nepříjemně zdůraznila omšelost nábytku. Nasouká nohy do korkových sandálů a aniž pohlédne na Karla, odšourá se do koupelny. Karlovi začíná být zima. V ložnici po ránu bývá třeba i dvanáct stupňů.
(M. Viewegh - Andělé všedního dne)
Karel si přitáhne peřinu až po bradu. Za chvíli ho ale chlad stejně vyžene z postele. Pořád se mu nedaří úplně rozlepit oči. Napůl poslepu se dopotácí k elektrickému přímotopu a zapojí ho do zásuvky. Nic se nestane. Karel se ujistí, že zástrčka drží správně v zásuvce, poté do přístroje několikrát praští, ale je to k ničemu. V místnosti zůstává stejná zima jako předtím.
Marie vychází z koupelny, s ručníkem omotaným kolem hlavy. Z profilu připomíná beduínku.
"Volno," řekne jen, jako by nechtěla plýtvat slovy, a ukáže na dveře od koupelny.
Stíny včerejšího večera mezi nimi visí jako mrak, který se - oproti očekávání - přes noc nerozplynul.
"Porouchalo se topení." Teď je s málomluvností na řadě zase Karel. Marie jen zvedne obočí, jako by čekala na pokračování.
Karel pochopí. "Odnesu to do opravny. O polední pauze," dodá a zmizí v koupelně.
Věty o elektrických kamínkách jsou to jediné, co mezi nimi toho rána nahlas zazní. Ticho, jež se potom rozhostí, je však o mnoho výmluvnější.
Když Marie toho večera dorazí domů, byt je prázdný.
"Karle?" zavolá, aby se ujistila, že je tomu opravdu tak. Odpověď se podle očekávání nedostaví.
Určitě je zase u ní! pomyslí Marie rozzuřeně. Neví sice, koho to zájmeno "ona" označuje, je ale skálopevně přesvědčená, že nějaká "ona" určitě existuje. Všechno by tomu nasvědčovalo - jeho pozdní návraty domů, změněné chování i otevřená nechuť být s ní, s Marií.
Začíná ji bolet hlava. Prášky si nechává v šuplíku nočního stolku. Jde tedy do ložnice.
Pohled jí padne na podlahu u okna. Její mozek jako by chvíli odmítal uvěřit tomu, co vidí její oči.
"Panebože!"
"Smrt nastala kolem půl dvanácté, paní…"
"Slečno. Marie Kadeřábková."
Všechno se to seběhlo děsivě rychle. Volala záchranku, i když tušila, že ta už Karla nezachrání. Ale přeci jen… doufala. A teď tu stojí s mladým policistou, který jí suchým úředním tónem oznamuje, kdy přibližně zemřel její dlouholetý druh. Ale jí je jedno, kdy to bylo. Jde jen o ten fakt, že se to stalo.
"Pravděpodobně úraz elektrickým proudem," říká zrovna policista.
Když sledovala podobné scény v televizních seriálech, nikdy nepřemýšlela, jaké to asi je pro zúčastněné.
A teď… ne, není zoufalá, ani smutná. To teprve přijde. Teď cítí jen strašlivé prázdno.
"Paní Kadeřábková, váš manžel…"
"Přítel," opravuje Marie spíš ze zvyku. V tu chvíli na tom nezáleží. A nikdy už ani záležet nebude.
"Zkrátka, domníváme se, že smrt vašeho přítele Karla Essera nebyla nehoda." Je to tentýž mladý policista, který vyšetřoval v jejich bytě.
Marie nevěří vlastním uším. "To chcete říct, že ho někdo zavraždil?"
"Myslíme si to."
Marie už snad ani nechce dál poslouchat. Přesto tam zůstává stát.
"Původně jsme předpokládali, že váš manžel… promiňte, přítel… zemřel nešťastnou náhodou, když se pokoušel spravit váš elektrický přímotop."
Tehdy musela vyšetřovatelům vyprávět vše z toho rána, na co si vzpomněla. Teď už si vybavuje jen mlhavě, že se zajímali právě o přímotop.
"Zjistili jsme, že elektrická šňůra byla úmyslně poškozená."
"Což znamená?" ptá se Marie, i když to tuší.
"Což znamená, že vašeho přítele pravděpodobně někdo zabít chtěl. A nemůžeme vyloučit ani to, že to celé bylo nastražené na vás. Zároveň se ale i vy stáváte podezřelou."
Marie mlčí. Mozek má opět zpoždění za skutečností. Těch pár vteřin, kdy jí to dochází, se zdá být dlouhých jako celá věčnost.
"Paní Kadeřábková, potřeboval bych od vás slyšet jména všech lidí, kteří mohli mít přístup do vašeho bytu."
Hlavou jí probíhají zmatené myšlenky. Večer před Karlovou smrtí. Hádka. Kvůli "ní". Ano, "ona"!
"Já vím, kdo to byl!" vykřikne Marie. "Ona, ta mrcha!"
"Kdo je ona? Musíme to prověřit, takže…"
Nenechá ho domluvit. "Ona, ta… ta ženská!"
"Paní Kadeřábková, uklidněte se."
Marie to ví. Ví, že jí Karla zabila "ona". A ví že má pravdu. A tak jen křičí, křičí jako smyslů zbavená, nedbajíc na policistu, jenž se jí snaží utišit.
O pár týdnů později ukládá mladý policista důkazní materiál do krabice. Není ho mnoho.
"Případ odložen," napíše do protokolu, "z důvodu nedostatku důkazů."
Možná že to nakonec ani vražda nebyla, přemítá policista. Možná že to byla pouze souhra podivných okolností, že Karel Esser odešel z práce ještě před začátkem polední pauzy a že se pokoušel spravit elektrická kamínka sám, místo toho, aby je odnesl do opravny, jak to ráno předtím řekl své přítelkyni, a sám nějak omylem nařízl elektrickou šňůru…
Je mu docela jedno, jak se to všechno seběhlo.
Ale pořád vidí ty nepříčetné oči Marie Kadeřábkové.
Jediné, co by ho teď doopravdy zajímalo, je to, kdo vlastně byla ta "ona".
