Kolemjdoucí se nikam nepoděl, pořád chodí kolem a čte, akorát mlčí, ale potěšilo ho, že se po něm kdosi kdesi shání. Prožívá totiž teď různé krize. Docela ho mrzí, že neumí lépe psát, nějaký Camus by se mohl jít zahrabat. Ale znovuobjevil šedesátky, tak se pokusí probít se skrz. Třeba na druhou stranu. Plánuje, že začne něco (někdy brzy, nějak) dělat. Jupíjou. Lešany nabývají reálných obrysů? Jak tedy s tou dopravou? Teď, mimo období sklizně, mnoho traktorů kolem nepostává. A abych naskakoval na jedoucí, na to nejsem dostatečně akční, ani bych na to neměl fyzičku, dnes jsem si to ověřil. Krátký sprint mi málem přivodil smrt. Od koho je ten obraz? Pokud je to něco notoricky známého, tak se předem stydím, ale v obrazech se absolutně nevyznám.
To je fajn, že se Kolemjdoucí nikam nepoděl a že pořád chodí kolem a čte... Z krizí je opravdu nejlepší vypsat se, i když člověk není zrovna Camusem. To už jsem vyzkoušela sama na sobě - a svými písemnými výlevy tak zatěžuji nejen internet, ale i všeljaké sešity a papíry. Ti alespoň nejsou na člověka protivní a nemračí se se na něj, myslíce si "co to zase řešíš za prkotiny?!". A do Lešan se pojede vlakem, nikoli traktorem, protože je mnohem snadnější najít vlak směřující do Posázaví než sehnat traktor, kterým by se tam potenciálně dalo dopravit. A nějaké velké fyzičky netřeba - trasa je do 10 km. Ten obraz je od Maxe Švabinského a jmenuje se Splynutí duší. Já jsem ho taky neznala, ale při muzejní noci jsem ho náhodou objevila v Národní galerii (v docela pozdní hodinu) a zírala na něj asi deset minut, neschopná se odtrhnout a zároveň toužící utéct někam daleko, kam by mě ten podivný pocit, který jsem z něj měla, nepronásledoval. Problém byl, že se mi tak zažral do mozku, že jsem na něj nebyla schopná zapomenout. Takhle na počítači to není ono, ale tenhle obraz v sobě má prostě něco přitažlivého a zároveň děsivého... Těžko říct. Taky se v obrazech nevyznám. (A je to škoda.)
Jak chceš, proboha, namířit reflektory vlaku do lopuchů ve škarpě pod hospodou? 10 km je v pohodě, bydlíme na samotě, jen na autobus to mám minimálně 4 km. Je to ten druh obrazu, u kterého člověk začne přemítat, co mu předcházelo, co ty postavy dělaly předtím, než zapózovaly a někdo je namaloval. Nebo aspoň ve mně to vyvolalo podobné pocitomyšlenky.
Kolemjdoucí se nikam nepoděl, pořád chodí kolem a čte, akorát mlčí, ale potěšilo ho, že se po něm kdosi kdesi shání. Prožívá totiž teď různé krize. Docela ho mrzí, že neumí lépe psát, nějaký Camus by se mohl jít zahrabat. Ale znovuobjevil šedesátky, tak se pokusí probít se skrz. Třeba na druhou stranu. Plánuje, že začne něco (někdy brzy, nějak) dělat. Jupíjou.
OdpovědětVymazatLešany nabývají reálných obrysů? Jak tedy s tou dopravou? Teď, mimo období sklizně, mnoho traktorů kolem nepostává. A abych naskakoval na jedoucí, na to nejsem dostatečně akční, ani bych na to neměl fyzičku, dnes jsem si to ověřil. Krátký sprint mi málem přivodil smrt.
Od koho je ten obraz? Pokud je to něco notoricky známého, tak se předem stydím, ale v obrazech se absolutně nevyznám.
To je fajn, že se Kolemjdoucí nikam nepoděl a že pořád chodí kolem a čte...
OdpovědětVymazatZ krizí je opravdu nejlepší vypsat se, i když člověk není zrovna Camusem. To už jsem vyzkoušela sama na sobě - a svými písemnými výlevy tak zatěžuji nejen internet, ale i všeljaké sešity a papíry. Ti alespoň nejsou na člověka protivní a nemračí se se na něj, myslíce si "co to zase řešíš za prkotiny?!".
A do Lešan se pojede vlakem, nikoli traktorem, protože je mnohem snadnější najít vlak směřující do Posázaví než sehnat traktor, kterým by se tam potenciálně dalo dopravit. A nějaké velké fyzičky netřeba - trasa je do 10 km.
Ten obraz je od Maxe Švabinského a jmenuje se Splynutí duší. Já jsem ho taky neznala, ale při muzejní noci jsem ho náhodou objevila v Národní galerii (v docela pozdní hodinu) a zírala na něj asi deset minut, neschopná se odtrhnout a zároveň toužící utéct někam daleko, kam by mě ten podivný pocit, který jsem z něj měla, nepronásledoval. Problém byl, že se mi tak zažral do mozku, že jsem na něj nebyla schopná zapomenout. Takhle na počítači to není ono, ale tenhle obraz v sobě má prostě něco přitažlivého a zároveň děsivého... Těžko říct. Taky se v obrazech nevyznám. (A je to škoda.)
Jak chceš, proboha, namířit reflektory vlaku do lopuchů ve škarpě pod hospodou?
OdpovědětVymazat10 km je v pohodě, bydlíme na samotě, jen na autobus to mám minimálně 4 km.
Je to ten druh obrazu, u kterého člověk začne přemítat, co mu předcházelo, co ty postavy dělaly předtím, než zapózovaly a někdo je namaloval. Nebo aspoň ve mně to vyvolalo podobné pocitomyšlenky.
Hm... asi máš pravdu. Ale já tu přeci nebyla ta, co slibovala traktor, ne? :)
OdpovědětVymazat