V sobotu a v neděli cítil sladkou lehkost bytí, jak se k němu blíží z hloubi budoucnosti. V pondělí na něho dopadla tíže, jakou dosud nepoznal. Všechny tuny železa ruských tanků nebyly nic proti té tíži.
Nic není těžšího než soucit. Ani vlastní bolest není tak těžká, jako bolest soucítěná s někým, pro někoho, za někoho, zmnohonásobená, prodloužená ve sta ozvěnách.
(Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí)
Ten Kundera mě zabíjí. Můj život mi teď přijde jako jeden velký a nepovedený žert.
A tíha soucitu na mě padá úplně stejně, jako na Tomáše z Nesnesitelné lehkosti bytí. V tomhle má Kundera pravdu. Ale právě proto, že soucit je ještě těžší než vlastní bolest, se mi daří přežít. Zatím.
Stejně si myslím, že hlavním námětem těchhle dvou románů nejsou ani tak psaychologické rozbory vztahů, jako dalekosáhlé důsledky nějakého, na první pohled nedůležitého lidského jednání.
Známe to, že. Mávnutí motýlích křídel může způsobit tornádo na opačné polokouli.
Téměř přesně před rokem jsem učinila jedno malé, bezvýznamné rozhodnutí.
A lavina důsledků, která se potom strhla - a nejspíš se zákonitě i musela strhnout - mě nyní pohřbila pod hromadou za rok nashromážděného kamení a ledu.
Skoro by se mi chtělo ptát se, jaké by to bylo, kdybych se bývala rozhodla jinak. Měla jsem tehdy minimálně tři možnosti na seznamu. A nejspíš bych našla i další, kdybych se snažila. Můj život by určitě nabral úplně jiný směr.
Možná bych teď byla šťastnější.
Možná bych se naopak připravila o tři měsíce štěstí, které sice bylo jenom přeludem, ale štěstí to bylo. Za tím si stojím.
Krásné vzpomínky zůstanou, i když navždy trochu zamlžené dojmem z pádu z nebe na zem.
Možná...
Nemá cenu přemýšlet nad tím, co by teď bylo, kdybych se tehdy rozhodla jinak. Třeba jsem se tak rozhodnout měla. Nebo dokonce musela.
Nevěřím na osud.
A ani nejsem deterministka.
Jen jsem po třídních filosofických disputacích o determinismu začala trochu přemýšlet. Nemyslím si, že člověk by byl naprogramován předem, jakou z cest si má zvolit. Ale možná je už předem "předurčen" k tomu, jak se rozhodne - svou povahou, tím, co prožil a jak byl vychován. Třeba jsem opravdu ani jinou možnost vybrat nemohla.
Ale i kdybych mohla, teď už je to jedno.
Musím se ohlížet na minulost s láskou a budoucnost vyhlížet s nadějí a vírou.
Ještě jsem chtěla napsat cosi o Platónovi, jeho jeskyni a o tom, že uvěřit pravdě je strašně těžké, když žijeme celý svůj život v iluzi. A o tom, že poznání bolí. Ale aby té filosofie nebylo pro dnešek moc, jen tak letmo se o tom zmíním. Přijde mi to totiž trošku jako paralela na můj život - a jako znamení, když se to zrovna teď objevilo na chodbě naší školy.
A nebo jsou všechny tyhle události jenom jedna velká náhoda. Kdoví.
PS: Stejně to mi "spisovatelé" máme v něčem o mnoho snažší. Jak je to krásné, že se můžeme ze všeho vypsat.
Jak je to krásné, začít Kunderou, popřemýšlet si o determinismu a skončit u Platóna...
- Jak je to krásné býti kadeřavým! (Jak by řekla Kateřina Důrová.) -
... nebo u Vančury.
