Jejda, jejda, s tebou je to špatný, holka

Ještě nikdo nevymyslel lék proti lásce.

Až se to někomu povede, měl by dotyčný dostat nobelovku.

Pověstná štíří vztahová smůla opět nezlomena.

Sejdeme se v Lešanech, přátelé.

Nebo v Bohnicích.

Mléčná dráha chutná po jahodách

Milý Pisateli,

Ty si nedáš pokoj, že? Máš úžasný smysl pro humor, to se Ti musí nechat. A i kdybys nakrásně disponoval pouze omezeným počtem point, umíš je kombinovat tak, že mě vždycky dokážeš překvapit. Koneckonců i všechny detektivky jsou na jedno brdo, stejně jako všechny romantické příběhy. Je to jako s vařením - když chce člověk vytvořit slané, nevegetariánské jídlo, obvykle použije buď kuřecí, vepřové nebo hovězí maso. Pak už záleží jenom na tom, jakou uvaří omáčku, jakou přílohu a čím jídlo dochutí. Dobrý kuchař dokáže experimentovat, takže ze stejného základu vznikne vždycky něco nového, stejně jako to umíš Ty s omezeným množstvím zápletek. S jídlem je to docela zábava. Jenže se životem je to něco úplně jiného. Teda, ne že bych Ti chtěla kecat do receptu, ale přeci jen... trošku se začínám bát, co přijde dál.

Nebo se mi tímhle vším snažíš něco sdělit? Jenže co?!

Slova ve tmě

Jsem ta, co za sebou chce spálit mosty

Jsem ta, co má být tvým strážným andělem

Jsem ta, co pláče v městě ztemnělém

Jsem ta, co nechce slyšet podrobnosti

Jsi loď, co doveze mě za obzor

Jsi tisícem nevyřčených vět

Jsi slovo, jemuž nelze vyhovět

Jsi můj divný popůlnoční rozhovor

A/N: Pozdě, ale přece... (http://pribehynapadesatslov.cz/)

Ranní nezvalovsko-edisonovské variace

Šla jsem k ránu domů přes Most Legií

toužíc se obejít bez elegií

však jsouc zpitá tím že nestalo se nic

chtělo se mi křičet z plných plic

chtělo se mi utopit se ve Vltavě

Hradčanský dóm odbíjel půl šesté právě

Bylo tu přec něco těžkého co drtí

smutek stesk a úzkost života i smrti

Sklánějíc se z mostu viděla jsem stín

sebevrahův stín jenž padal do hlubin

bylo tu však něco temného co svírá

černější nad křídla netopýra

řekla jsem mu probůh pane proč ten splín

protože to bolí odvětil mi stín

něco však zůstalo nevyřčené

něco k zamlčení odsouzené

pak porozuměla jsem vykřikla jsem ach!

s hrůzou zjistila kdo je ten sebevrah

Šli jsme ruku v ruce oba zachráněni

šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění

tím směrem kde počínaly Košíře

přišlo ráno a bylo to k nevíře

A/N: Sepsáno včera po maturitním večírku...

Nadechni se, už jsi velká

Ještě jste neslyšeli příběh o tom, jak jsem si šla koupit kolu?
Ještě jsem vám nevyprávěla, jak bych strašně chtěla jít pozdravit Filosofku, ale že se bojím, aby to opět nebylo trapné?

Ještě jsem si vám nepostěžovala, že nemůžu jet domů z maturitního večírku dříve než v pět hodin ráno a že to vypadá, že se všichni chtějí rozutéct mnohem dřív?

Ještě jsem na vás nezkoušela zoufalo-otráveně-trpitelské výrazy, doufajíc, že se zeptáte, co mi je, abych vám mohla vylít své srdce?

Ještě neznáte historku o uměle vytvořeném filosofickém kroužku, čítajícím přesně tři lidi, který se nakonec k filosofování ani nedostal?

Vážně ne?

Tak dobře poslouchejte.

A nebo raději ne. Dnes v noci jsem s tím totiž zatěžovala tolik lidí, že už bych si přišla trochu jak nějaký hmyz, který všechny otravuje svým bzučením, když se chtějí bavit.

Aby bylo jasno, přátelé, máme to za sebou! Maturita za námi, čtyři měsíce prázdnin před námi. Radujme se tedy!

(To jsem jediná, komu tahle oslava zanechává v ústech slanou pachuť slz a kdo má strach z toho, co bude dál...?)

Svítání má v sobě cosi poetického. Přísliby nových začátků a naději na lepší konce. Město dýchá zlehka, když se probouzí, po řece cupitají jemňoučké vlnky jako cupitávají mladičké baletky, které ještě nepoznaly úmornou dřinu tréninků, a někde vysoko na tom narůžovělém nebi na sebe pokřikují vlaštovky, ta ranní ptáčata, co se stále radují ze života. Téměř liduprázdné ulice lákají, aby se člověk jen tak rozeběhl vstříc novým příležitostem.

Mohl by jít, kamkoli by se mu zachtělo. Nebýt té tíhy, kterou si nese z předchozích dnů a nocí, a toho zákeřného chladu, co se zakusuje až do morku kostí.

Tak sa sebe ukloníme a naposledy si zamávajú dlaně...

A/N: Maturitní týden...

Pondělí

Bez konce láska je... Zklamanáť láska má.

Už chápu, proč Neruda

před mší svatováclavskou

tiskl vrabčáčka v dlani.

Úterý

Kukla může být volná, soudečková nebo mumiová.

"Obejmeš mě prosím?" chtěla jsem říct.

Přání zůstala nevyřčená a nevyslyšená,

r(/R)omance se nekonala.

(Patnáct mínus jedna.)

Ale co, třeba se z dialogu Poutníka a Kukly

přeci jen něco vyvrbí...

Kuklo, kuklo, tebe se nepustím!

Kéž by.

Středa

Guláš uvařený z breber a plevelů,

v němž probíhají neidentifikovatelné chemické reakce...

Ááááááááá!

Zítra poprava.

Jen si vybrat ten nejvhodnější materiál na gilotinu.

Tak co - chromová, vanadová nebo wolframová ocel?

Kterou to bude nejmíň bolet?

Čtvrtek

Chce se mi trochu smát

a hodně brečet.

Objala mě prázdnota.

(Vakuum je všude, vzpomínáš?)

Maturita zdolána.

Teď však přichází mnohem těžší zkouška

jménem Nový začátek.

Tu na výbornou nejspíš nesložím...

Pátek

Jen z rádia hlas

těší nás

předpovědí počasí...

(Cenzura výlevu.)

(Cenzura výlevu.)

(Cenzura výlevu.)

(Cenzura výlevu.)

(Cenzura výlevu.)

(Cenzura výlevu.)

Neumím žít.

Je to v háji.

Dnes večer se bude plakat nad rozlitým mlékem.

Glykolýza, aneb spotřeba čokolády je veliká

A/N: Literární činnost neutchá ani o svaťáku, aneb něčím si mozek odpočinout musí... (Bude průběžně aktualizováno.)

Pondělí

Osm hodin učení

a osm slov.

Šeptem.

Kvok!

(A je tu chvostoskok...)

Úterý

Ukládám sacharidy a tuky

zaseklá někde mezi

latimériemi a hateriemi

(ó, jaká to zvukomalebná slova!)

a podvědomě opíjím se

do bezvědomí.

Tebou, čokoládo.

To abych zapomněla.

Středa

Na řadu přišly rosolenky.

(Jak se mi stýská

po filosofii!)

Čtvrtek

Žluté pampelišky se utopily

v Rudém moři.

Učím se hmyz - čtu cosi o dvoukřídlých

a v televizi se mluví

o pravém a levém křídle.

Docela to koresponduje, ne?

Pátek

Len i rozrazil jsou rostliny

kvetoucí modře.

Na jednu z nich se však směje slunce,

zatímco pro druhou pláče nebe.

Je přeci tak snadné

utrhnout si kvítek rozrazilu!

Sobota

Informační entropie v mé hlavě

roste.

(Je máčka žralok, nebo kytka?)

Probíhají silně rozkladné reakce

za spotřeby energie.

Neděle

Moje nervy na pochodu

málem vysklily dveře.

V kalendáři blíženci.

Už se nám to blíží.

Ještě bude veselo.

CoSi Germáni Snědli, Pak bledli

Zítra se už té botanice vážně nevyhnu. Uf.

(Ale didaktický test státní maturity úspěšně za mnou! Hurá!)

Mé zlatoploutvé rybce

Má zlatá rybko z čokolády,

prozraď mi, buď tak hodná,

proč citové vodopády

pokaždé skončí u dna.

Má zlatá rybko krásnooká,

ukrytá v samotě pod ledem,

pověz, proč básní v čtyřech slokách

lze říci méně než pohledem.

Sčítej a odčítej,

vynásob chvíli tu dávno již pominulou,

z toho mi vypočti, zda se dá dělit nulou.

Pozorně pročítej

postup můj, ráda bych věděla, kde se stala chyba,

musím znát odpověď... Proč mlčíš jako ryba?

A/N: Takto vypadá verze na papíře, příště budu nejspíš psát zrovna do počítače :).

A/N 2: K obsahu se raději nevyjadřuji, opět podivně milenovité...

Mlčky

A tak si Levin s Kitty psali po ubruse

slova oněmělá úžasem,

láska vedla monolog svůj v kuse

a bez hlesu zaplavila zem.

Jen jeden pár očí sledoval je,

jejich tváře štěstím změněné,

a doufal v nekonečnost ráje.

(Už zas vyprávím jen v Mileně...)

Nespokojenost

Hledíme

K nebi

Čekáme na zázrak

Chceme život

Bez nesnází

Prosíme

Aby

Štěstí už přišlo však

Krom nejistot

Nepřichází

Nic

A/N: Je to divný, já vím. Mojí múzu zabila sůl, konev a hromada chemického názvosloví...

O zajících a dobrém obědě

Téma: Trumf

Fandom: Mach a Šebestová

Jednoho dne se paní učitelka rozhodla zkoušet z přírodopisu.

"Tak, koho si vyvoláme?" zeptala se. Ve třídě bylo hrobové ticho. "Tak pojď, Machu, s tebou už jsem u tabule dlouho nemluvila."

Mach vstal a nešťastně zamířil na stupínek.

"Tak nám pověz, co víš o zajících."

"Ehm… V neděli nám maminka udělala jednoho na smetaně…"

Ze třídy se ozval smích. I paní učitelce trochu zacukaly koutky.

"A dál?"

"Dál? No, byla to dobrota."

"Oběd nechme stranou. Řekni nám něco o zajíci obecném."

"Zajíc obecný, no, žije… v lese. Jasně. Žije v lese."

"A ještě?"

"Hm… žije v lese a… na poli!"

A/N: Tečka za letošním DMD. Přežili jsme - třikrát hurá!

Setkání v aleji

Téma: Tenký led

Fandom: Evžen Oněgin

Když Taťjana spatřila Evžena v aleji, pochopila, že prohrála. Věděla to ještě dřív, než padlo jediné slovo.

Nechtěla plakat, ač ji hrůza zcela pohltila.

Rozhodla se uzavřít své srdce do ocelově pevných pout a své city pohřbít pod ledem pohrdání.

Ticho trvalo chvíli - a přeci nekonečně dlouho.

"Psala jste mi… ano. Nezapírejte."

Chtěla něco říct, bránit se, že to bylo jen poblouznění, co už pominulo. Místo toho mlčela.

Obranný val, co si narychlo vystavěla, začal praskat.

"Zradily vás city studánkově čisté…"

V tu chvíli ta falešná hradba ledového klidu náhle rozpustila.

Roztála na slzy stejně studánkové, jako byly Taťjaniny city.

A/N: Drabble napsané v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.