Ještě jste neslyšeli příběh o tom, jak jsem si šla koupit kolu?
Ještě jsem vám nevyprávěla, jak bych strašně chtěla jít pozdravit Filosofku, ale že se bojím, aby to opět nebylo trapné?
Ještě jsem vám nevyprávěla, jak bych strašně chtěla jít pozdravit Filosofku, ale že se bojím, aby to opět nebylo trapné?
Ještě jsem si vám nepostěžovala, že nemůžu jet domů z maturitního večírku dříve než v pět hodin ráno a že to vypadá, že se všichni chtějí rozutéct mnohem dřív?
Ještě jsem na vás nezkoušela zoufalo-otráveně-trpitelské výrazy, doufajíc, že se zeptáte, co mi je, abych vám mohla vylít své srdce?
Ještě neznáte historku o uměle vytvořeném filosofickém kroužku, čítajícím přesně tři lidi, který se nakonec k filosofování ani nedostal?
Vážně ne?
Tak dobře poslouchejte.
A nebo raději ne. Dnes v noci jsem s tím totiž zatěžovala tolik lidí, že už bych si přišla trochu jak nějaký hmyz, který všechny otravuje svým bzučením, když se chtějí bavit.
Aby bylo jasno, přátelé, máme to za sebou! Maturita za námi, čtyři měsíce prázdnin před námi. Radujme se tedy!
(To jsem jediná, komu tahle oslava zanechává v ústech slanou pachuť slz a kdo má strach z toho, co bude dál...?)
Svítání má v sobě cosi poetického. Přísliby nových začátků a naději na lepší konce. Město dýchá zlehka, když se probouzí, po řece cupitají jemňoučké vlnky jako cupitávají mladičké baletky, které ještě nepoznaly úmornou dřinu tréninků, a někde vysoko na tom narůžovělém nebi na sebe pokřikují vlaštovky, ta ranní ptáčata, co se stále radují ze života. Téměř liduprázdné ulice lákají, aby se člověk jen tak rozeběhl vstříc novým příležitostem.
Mohl by jít, kamkoli by se mu zachtělo. Nebýt té tíhy, kterou si nese z předchozích dnů a nocí, a toho zákeřného chladu, co se zakusuje až do morku kostí.
Hlavu vzhůru! Já si právě kvůli všemožným obavám, i když možná jsem jen pako, nevím, dost zkomplikoval život. A třebaže jsem díky oněm komplikacím zažil a naučil se mnoho nového, tak pořád to byla mejlka poměrně pyramidálních rozměrů. Ale už se to lepší. Kam jdeš po prázdninách?Znáš Svítání od Holana?
OdpovědětVymazat[1]:
OdpovědětVymazathttp://basne.webzdarma.cz/holan_svitani.html
Určitě nejsi jediná. Nechat za sebou osm let života... To je slušný krok do prázdna. Ale jak se říká, dvěma kroky propast nepřekročíš. Doufám, že ti brzo bude líp, že si užiješ několikaměsíční prázdniny a po nich se útulně zabydlíš na druhé straně té jámy, kterou právě překračuješ.
OdpovědětVymazatPříběh bez tečky není příběhem.Jenom dvě hodiny filosofie mě naštvaly. Ale vlastně jsou trošku logické, když maturujeme z pěti předmětů. Nicméně mě to zklamalo, ponč jsem se na ně těšila.
[1]: Já vím, mně už takové věci říkalo spousta lidí. Ale asi jsem nepoučitelná, no. O některých věcech se totiž člověk musí přesvědčit na vlastní kůži, i kdyby to mělo znamenat nějaké ty jizvy (fuj, teď to zní, jako kdyby to psal nějaký sebepoškozovač!)… Tak snad se to u mě taky jednou zlepší ;). (Třeba si ve chvíli, kdy podesáté spadnu z výšky, řeknu, že už je to stejně jedno, a polezu kam se mi zachce :D.)
OdpovědětVymazatJinak se chystám na biologii na Karlovce, ale obávám se, že mě tam stejně nevezmou (po maturitě se totiž u mě dostavil takový ten pocit „všechno je za mnou“, což nějakému studijnímu nadšení zrovna moc nepřeje :D.)
Svítání od Holana neznám (respektive neznala jsem) – vlastně jako všechny jeho další básně. Holana jsem totiž jaksi přeskočila ve chvíli, kdy jsem si přečetla Paleostom bezjazy, s tím, že se tomu stejně nedá rozumět :D. Tak snad někdy.[2]: „To je ta chvíle, kdy musíš napsat báseň
a říci to v ní jinak, docela jinak ...“
(viz výše :))[3]: Říkala jsem R., že Tě to asi bude mrzet, a ona se tomu docela divila.
Maturita z pěti předmětů? Už to máte jisté? :(
A jo, krok do prázdna to docela je... (Jsem zvědavá, co tam v té prázdnotě na mě čeká...)
K maturitě gratuluju. Jednou to přijít muselo, ta další cesta. A třeba se ti bude líbit ještě víc :)
OdpovědětVymazat