Pani učitelko, kdy už tam budeme?

Na zámeckém nádvoří.

F.: "Budu si tu moct zase dneska něco koupit?"

Já: "A co ti na to maminka doma řekla, že jsi včera utratil všechny peníze?"

F.: "Nic. Dala mi na dnešek další tři stovky."

Cestou na vlak.

J.: "Tady je taková hezká zelená travička…"

Já: "Tak chceš jít chvíli po travičce, abys nemusela po silnici?"

J.: "Nene. Já ne. Ona by pak byla třeba o hodně hnědější a špinavější."

M.: "Já už nemůžu!"

Já: "To se nedivím, že tě bolí nožičky… v takovýchhle sandálkách jít na výlet!"

M.: "Ale já doma nic jinýho nemám."

Já: "A v čem chodíš na výlety jindy?"

M.: "My nechodíme na výlety. Jenom na výlet do Alberta a zpátky."

Já: "Tomu se neříká jít na výlet, ale jít na nákup… A co nosíš, když jdete do přírody?"

M.: "Jednou jsem šla se sestrou sedm kilometrů a to jsem měla taky tyhle boty… Koho to baví, takhle chodit?"

Já: "Mě třeba docela jo."

M.: "To mě ne. Nejlepší je sedět doma na pohovce."

Já: "Ale vždyť tam není příroda!"

M.: "Když si pustíš televizi, tak jo. To je úplně to samý. A o hodně lepší, protože se není potřeba tolik hýbat."

Ve vlaku. Čekám s F. ve frontě na záchod.

F.: "A můžu jít už dovnitř?"

Já: "Ještě ne, protože vevnitř je M."

Cestující (samozřejmě ten cestující): "No, kamaráde, jestli jsou vevnitř holky, tak to bude na dlouho."

A/N: Děti opět perlí. A já nemám sílu na deset dní.

Den třetí

Získat si moji důvěru není až zas tak těžké. Získat si mou sdílnost je o něco složitější. A získat si mé srdce, to není jen tak. Ale potom se mě zbavit… to už je takřka nemožné.

"Člověk je navždy zodpovědný za to, co si k sobě připoutal."

Chcete to přesto riskovat? Tak prosím, zde je

Osm způsobů, jak si získat mé srdce (či jak jej chytře oblafnout):

1. Tvařte se, že rozumíte všem mým Milenám.

2. Vymýšlejte si nějaké vlastní Mileny, abych měla pocit, že jsme naladění na stejnou vlnovou délku.

3. Chápavě přikyvujte, až si vám budu chtít postěžovat na nespravedlnosti světa.

4. Obejměte mě ve chvíli, kdy to bude vypadat, že to potřebuji. Případně i když to tak vypadat nebude.

5. Necpěte do mě jídlo, ale zároveň po očku dohlížejte na to, jestli nehladovím příliš dlouho.

6. Pokud máte co skrývat, skrývejte to pořádně, abyste neuváděli mé intuitivní mozkové buňky ve zmatek.

7. Donuťte mě myslet si, že potřebujete víc vy mě než já vás.

8. Přesvědčte mě, že u vás nemám opravdu nejmenší důvod vidět fialově (to je tak, no... někdo vidí rudě, já zas fialově). To bude opravdu těžké.

A to nejlepší nakonec - není to ani tak osm způsobů, jako spíš osm tipů. To znamená, že pokud dodržíte všechny tyto mé rady, je jistá pravděpodobnost, že si mé srdce skutečně získáte.

(Já jsem přeci říkala, že to není jen tak.)

Den druhý

Den druhý - Devět faktů o mně
(aneb ať žijí čísílka!)

1. K dnešnímu dni vlastním přibližně šedesát pět párů náušnic.

2. Kdykoliv někde vidím nějaké číslo, zkoumám, zda je dělitelné třemi.

3. Dnes jsem našla tři čtyřlístky - a za tenhle rok jich bylo určitě víc než padesát.

4. Mám ve skříni osm kostýmů na břišní tanec. Půlka z nich mi už nejspíš bude malá.

5. Z domácích zvířat jsme měli nebo máme: dvě morčata, dva králíky, jednoho osmáka degu, dvě vodní želvy, jednoho raka, pět ježků, jednoho rorýse, jednoho netopýra, několik housenek (později motýlů) a nesčetně mnoho rybiček, šneků a pavouků.

6. Vloni jsem viděla padat přesně osmnáct hvězd. Letos ani jednu.

7. Z tělocviku jsem nikdy neměla nic horšího než jedničku, ačkoliv moje výkony tomu zcela určitě neodpovídaly.

8. Momentálně mám bytostný odpor k druhým večeřím.

9. Až chorobně se zajímám o dělení nulou.

Den první

Ano, i já se nakonec přidávám. Tak mě tu máte i s mou napůl překonanou nechutí k řetězákům.

Den první - Deset věcí, které bys v tuto chvíli chtěla říct deseti různým lidem.

Den druhý - Devět faktů o tobě.

Den třetí - Osm způsobů, jak si získat tvé srdce.

Den čtvrtý - Sedm věcí, nad kterými často přemýšlíš.

Den pátý - Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyl býval udělal.

Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).

Den sedmý - Čtyři věci, co tě dokážou znechutit.

Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují.

Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.

Den desátý - Jedna zpověď.

Den první - deset věcí, které bych chtěla říct deseti různým lidem

1. Chybíš mi, má drahá pohádková babičko! Vím, žes říkala, ať se ptám, dokud můžu. Ale copak se dá naptat do zásoby? To je jako chtít si schovat kousek tepla z letních veder na zimu.

2. Snad se může zdát, že už všechno bylo vyřčeno. Že jsme si všechno, co jsme si měli povědět, už dávno pověděli. Že už se nedá vymyslet nic nového, co bych Ti teď mohla říct. Přesto zrovna pro Tebe toho mám nejvíc na srdci. Třeba bych Ti ráda řekla, že jsem se taky nakazila - tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili - jen jsem tehdy neměla odvahu přiznat to. A ještě něco - ano, vím, že tohle jsem už asi stopadesátkrát zdůrazňovala - ale prosím Tě, dávej na sebe pozor. Mám o Tebe strach. A nedělám drámo. Tečka.

3. Vám už jsem toho taky hodně napovídala. A ještě víc jsem Vám toho napsala - mohla jste si počíst o ementálu a hruškách, o igelitce naruby, o labyrintech, o plápolavém pláči a o úvahách nad použitím písmen s a z v jazyce českém. Teď už toho vlastně moc nezbývá - snad jen zeptat se, jak se daří Vaší fififjonce. Já už jsem totiž taky pochopila, proč se člověk nemá rozplynout v ostatních. A že mi to trvalo.

4. Kdyby se mě někdo zeptal, koho považuju za člověka s nejkrásnějšíma očima pod sluncem, označila bych Tebe. Víš to? (Vlastně je asi hloupost takhle se ptát, když odpověď znám - stejně jako všechny ty další odpovědi.) A nezapomeň - vakuum je všude.

5. Vím, že Ty víš. A je docela legrace pozorovat, jak si myslíš, že víš a že já nevím, že Ty víš. Přečíst si něco je ostatně vždycky snazší než si to domyslet, ne?

6. Má milá Porthosko! Říká se, že v nouzi poznáš přítele. A já jsem Tě v té Tvé nouzi nechala pořádně vymáchat. Chtěla jsem Ti pomoct… ale prostě to nějak nešlo. A doteď si to vyčítám. Vlastně mi ani nepřísluší nazývat se Tvou spolumušketýrkou - tehdy jsem se vůbec neřídila heslem "Jedna za všechny a všechny za jednu!". Už jenom proto, co jsi pro mě za všechny ty roky udělala, jsem se měla víc snažit.

7. Jsi pro mě jedna velká záhada. Fascinuješ mě - třeba tím, že si ve dvě hodiny v noci umíš povídat o přísadách do vanilkové zmrzliny. Docela dobře bych si dovedla představit, že bychom mohly být spřízněné duše, ale na to Ty příliš ráda mizíš. Až jednou budu chtít vydat knihu, ozvu se Ti.

8. Uklízení na Tvé hlavě se klidně ujmu. Já bych zase potřebovala někoho, kdo by mi uklízel v hlavě. Docela by se mi hodilo občas protřídit nafialovělé smetí ze zatuchlých koutů a vyhodit přestárlé Mileny (ne milenky, propána, zas ty hloupé asociace!), kterým už dávno nikdo nemůže rozumět, ale sama na to nemám odvahu.

9. Už jenom pro tu legraci bychom někdy někam měly vyrazit úplně stejně oblečené. Co na tom, že by si kdekdo ťukal na čelo?

10. Pane, co jste šel kolem a co Vám stále vykám, ačkoliv bych nemusela (víte, že slovo "vykat" je od slova "zvyk"? - jsem tedy zvyklá vám vykat) a který jste někam zmizel, jestli půjdete cestou zpátky zase kolem, zanechte aspoň nějaký odkaz na poezii. Ráda si rozšířím obzory.

Spinká a hajinká

Tento králík:

a) je mrtvý

b) je v kómatu

c) jenom spí

---

Ačkoliv by se mohlo zdát, že správná odpověď je a), je to c). Nás to zpočátku taky dost vyvádělo z míry, protože našeho minulého králíka jsme nikdy spát neviděli a tenhle se tímhle způsobem rozplácne každou chvíli.

Neříkalo se o králících, že mají lehký spánek - a dokonce že spí s otevřenýma očima? Ten náš se jen tak nevzbudí - a to ani když mu otevřu klec a fotím ho s bleskem...

Frusteinkaufen

Fialová mikina - už potřetí v řadě

(jen neříkej: to přeci o něčem svědčí!),

tříčtvrťáky jak vyprané v čokoládě

(barva, co ocení oční potápěči),

dvě modré čelenky do vlasů

(jejich odstín snad nechci ani definovat).

Když mozek pracuje v přesčasu,

raději pusťte ho na chvíli nakupovat!

A/N: Nakupování, přecpaná obchodní centra a zběsilé závody za co nejnižími cenami opravdu nemám nijak v lásce a ve většině případů se tomuhle šílenství vyhýbám... ale na vymytí mozku je toho občas zapotřebí.

(Výtvar)Ničení aneb Příběh jedné tašky

Když se u nás vyrábí, tak se prostě vyrábí. Nemůžete se divit ničemu...

(Názorná ukázka z koupelny.)

---

A k tomu jeden romantický taškopříběh:

Světěm se potloukal osamělý človíček a jeho život se mu zdál strašně prázdný...

... jenže byl tu i někdo druhý, který si myslel totéž...

... a pak se tihle dva potkali a od té doby chodili světem spolu :).

Šalingradské srdceboly

"Někdo se zase nedokáže modlit před jiným křížem než tím, co má doma."

"Každý máme dost svých křížů..." poznamenám.

"No, vidíš, ty máš úplně matfyzácké myšlení."

"Já?" divím se.

"Jo, vyžaduješ, aby všechno bylo dovysvětleno a schválně zaměňuješ významy slov."

"A copak tohle je matfyzácké myšlení?"

"Tak dobře, můžeme to zobecnit. Přírodovědecké myšlení. To by na tebe sedělo, když jdeš na tu biologii, ne?"

"Možná. Jenže u mě to je jenom hraní si se slovíčky. Myšlení spisovatelů, básníků a knihomolů."

---

---

"Měl jsi s námi být včera při obědě. To jsme teprve řešili věci."

Nadzvedlé obočí.

"Jako o čem jsme mluvili?" odhadujeme význam.

Přikývnutí.

"No vlastně o všem a o ničem. Začalo to poznámkou ohledně mého matfyzáckého myšlení a skončilo u sofismatu rohatý."

Ukázání na mě a udivený výraz.

"No, to je fuk."

"Řekni mu o tom svém... paradoxu."

"To není paradox, ale sofisma... Tak sleduj - co jsi neztratil, to máš. Souhlasíš?"

Bleskový zamyšleně čokoládový pohled. Zavrtění hlavou.

"No vidíš, já to odhalil až při druhém kroku."

---

Já tady jsem na cestě dolů

a zdál se mi sen - mlčíme spolu.

Poslední den srdcebolu

je utopen v alkoholu.

Potkáme se přede dveřmi do koupelny. Oba jen kývneme hlavou, tomu druhému na pozdrav. Mlčíme. Mám neodbytný pocit, že mu musím něco důležitého říct, ale čím usilovněji se snažím vzpomenout si, co to bylo, tím rychleji se mi vkrádá do mozku mlha a obaluje souvislosti mezi myšlenkami jako přeslazená a odpudivá cukrová vata. Po cukru se blbne. A po čokoládě ještě víc. Zaculím se, tak sladce, jak mi to situace přikazuje, a honem se přehrabuji v tom cukrovém nadělení, abych našla onu ztracenou větu. Nikde nic. Odcházím. Zbývá mi jenom pocit, že to, co jsem měla říct a neřekla, bylo zatraceně důležité.

Ten pocit přetrvává i v bdělém stavu.

A pak je tu realita, skoro jako kdyby někdo hodil můj sen do kopírky. Jen ta koupelna chybí.

Měla jsem něco říct. Ale co...?

Amnézie po předávkování čokoládou a zabřednutí do bezeslovného mlčení.

"On umí i takhle vnášet kousavé připomínky do diskuze. Z těch pohledů se přeci dá krásně pochopit, co chtěl říct."

"Já to teda většinou nepochopím."

"To je proto, že ho pořádně neznáš..."

O kolik poutí víc, o kolik lásek je tebe, Terino?

"A už se vzali?" zavolal na mě z okénka svého auta taxikář, když jsem stála na tramvajové refýži a četla Vojnu a mír, naprosto nevnímajíc své okolí.

"Cože?" Vzhlédla jsem od té tlusté bichle. "Kdo?"

---

Život je často zajímavější než knížky. Člověk čte, aby si zkrátil čekání na tyhle okamžiky, na ty chvíle, které posouvají život někam dál, jenže pak jen fascinovaně sleduje, jak se posouvají životy jiných, a zapomíná dýchat sám pro sebe.

Pouť lešanská se vydařila, i v malém počtu dvou osob.

Ten, kvůli němuž jsme tam šly...

Hrubínův domek

Úlovek z vojenského muzea

O fififjojonce, která věřila na katastrofy

Kostelní věž, která promítá své obrysy do bouřkových mraků, ta nádherná stínohra

Pražský hrad nasvícený blesky

Bílí racci letící temným nočním nebem

Veliké dešťové kapky, padající dolů tak úchvatně, že když se podíváte k nebi, skoro litujete té chvíle, kdy zákonitě musí zakončit svou pouť na vašem nose

Čtyři hodiny rozhovoru s vaší - samozřejmě pouze jednostranně - spřízněnou duší, co uplynou jako pár minut

Jsou chvíle, pro které stojí za to žít.

Jsem mladá. Příliš mladá na to, abych to pochopila. Ale teď to vím.

Vichřice však až do půlnoci stále sílilia. Uprostřed obývacího pokoje stála ve svém vlajícím oblečení fififjonka, rozespalá a rozrušená, a celá zmatená si myslela: "Už je to tady! Konečně! Už nemusím čekat!"

Nechci psát. Chci žít.

Už nemusím čekat.

(A ani nesmím.)