Kostelní věž, která promítá své obrysy do bouřkových mraků, ta nádherná stínohra
Pražský hrad nasvícený blesky
Bílí racci letící temným nočním nebem
Veliké dešťové kapky, padající dolů tak úchvatně, že když se podíváte k nebi, skoro litujete té chvíle, kdy zákonitě musí zakončit svou pouť na vašem nose
Čtyři hodiny rozhovoru s vaší - samozřejmě pouze jednostranně - spřízněnou duší, co uplynou jako pár minut
Jsou chvíle, pro které stojí za to žít.
Jsem mladá. Příliš mladá na to, abych to pochopila. Ale teď to vím.
Vichřice však až do půlnoci stále sílilia. Uprostřed obývacího pokoje stála ve svém vlajícím oblečení fififjonka, rozespalá a rozrušená, a celá zmatená si myslela: "Už je to tady! Konečně! Už nemusím čekat!"
Nechci psát. Chci žít.
Už nemusím čekat.
(A ani nesmím.)
Ale píšeš dobře!
OdpovědětVymazatJen nevím, jestli poslední věty byly povídkové nebo skutečné.
Jestli skutečné, můžeš i psát, i žít... .-)
Protože jsi psavec psavý a stejně by ti to nedalo.
Fififionka, to je nádherný název, má nějaký původ?
Aha, díky za vysvětlení! Mumínky znám asi jen z televize a poprvadě, docela mě rozčilovali. Ale v knížce to může být lepší, podívám se po ní. :-)
OdpovědětVymazatHezky napsané. Mám občas ráda tu atmosféru pořádného nečasu, slejváku a všemu, co k tomu patří.
OdpovědětVymazatDíky. Já taky, ale opravdu jen občas. A se správnými lidmi, nejlépe :).
OdpovědětVymazat