středa 26. prosince 2012

"Když se díváte do propasti, propast se dívá do vás."

Mohla bych vám vypravovat o svém kobylčím nájezdu na Ikeu. O tom, jak jsem se přihlouple usmívala v místě, kde byly objeveny štírenky (což jsem se dozvěděla o tři dny později). O své trestuhodné neznalosti hudebních nástrojů. O poklidné biotechnologické SMRTi. O tom, jak jsem hledala 3. schodiště, které vlastně neexistovalo. A jak jsem změškala jedinečnou příležitost promluvit si. O chemických vtipech. O tom, jak jsem v antikvariátu konečně ulovila Romanci pro křídlovku. O tom, že jsem za poslední měsíc nepřečetla jedinou knihu. A že jsem za celý rok nic kloudného nenapsala. O pěti kočkách v kalendáři, které se jmenují Rybka, Inzerát, Pohádka, Obilka a Zbraň a které budou postupně ztrácet svých devět životů. O červeném papouškovi. O rovnováze na fázovém rozhraní ve směsi šílenství a rozumu. A o tom, že moje záchrana - nebo naprostá zkáza - může přijít pouze v domě se snově obrovskou knihovnou.
Ale nebudu. Mám moc práce. A málo múzy.
Tak snad někdy příště.

sobota 22. prosince 2012

Nezvalovsko-edisonovská variace č. 3 aneb Koncesvětová


Naše životy jsou křehké planety
putují touž drahou jako před lety
putují opisujíce bludný kruh
putují jak osamělý dobrodruh

Šla jsem domů v hodině již noční
šla jsem domů Prahou předvánoční
šla jsem neb mé plíce topily se v splínu
šla jsem svojí duši pro krabičku aspirinu
Město znělo sotva slyšitelnou melodií
jako ti co myslí že se rána nedožijí
jako ti jimž smutek nedá spát
jako přelétavé slovo snad
jako mylné představy o apokalypsách
jako nože vrahů ukrývané po kapsách
jako po vzpomínkách zbylé sutiny
jako sladce nebezpečné bažiny
jako chvíle kdy je život jednou velkou dřinou
Domy však stály dál osvětlené elektřinou
svítily i pouliční lampy místo hvězd
jako také v milionech dalších měst
a světy těch co čekali jen záři svic
rozpadly se tím že nestalo se nic

Bylo tu cos těžkého co chutná po zklamání
co tak rádo ochromuje mysl znenadání

Utečte běžte možná stačí jenom jít
surově v chodník zadupat svůj cit
Když nohy bolí duše bolet přestane
variace na motivy stokrát ohrané
jako šedavé dny letošního předjaří
jako světlem zanechané stíny na tváři
jako bez hádanek pronesená věta
jako strašná touha spatřit konec světa
Slunce zapadlo a vyjde znova k ránu
má modrá planeta však utonula v oceánu
v oceánu od roztálých závějí
v oceánu klamně snivých nadějí

Naše životy jsou jako poezie
slova věty provázané nitkou nostalgie
kapitoly knihy s překvapivým závěrem
sen co neskončí už s ránem ale s večerem
skutečnost si říká spoustou různých jmen
tak tedy sbohem kruté bdění
přeji sladký sen

A/N: Výplod včerejšího večera. Původně jsem předpokládala i jeho zveřejnění na facebooku (jako u minulé edisonovské variace), ale teď nevím, jestli by to byl dobrý nápad...

středa 19. prosince 2012

Čekání na půlnoc

To odpočítávání do konce světa mě znervózňuje. Neustále mi připomíná to, co jsem chtěla prostě ignorovat. Nevěřím, že se v pátek něco stane, ale...
Pokud by se náš svět přeci jen rozhodl tenhle týden spáchat sebevraždu (či pokud by si na něj počíhal nějaký zákeřný vrahoun), překazí mi tím spoustu plánů. Tak například:
1. Už nikdy nedostanu odpověď na svůj inzerát.
2. Neochutnám letošní cukroví.
3. Nezjistím, jestli byly pochopeny vtipy o červeném papouškovi, sladkých snech a dotisku úspěšného knižního titulu.
4. Už nebudu moci být očním potápěčem.
5. Nestanu se nešťastně zamilovanou genetičkou a ani si neověřím platnost hypotézy o globálním oteplování.
6. Nedozvím se, jestli jsem schopná se naučit informace ze všech těch štosů papírů, co jsem za poslední dva měsíce popsala.
7. Neřeknu tomu Slovákovi svou teorii o mikroskopu.
8. Už nikdy si nezatančím.
9. Nikdo se nedozví o tom, jak to dopadlo s chlapcem, co chtěl polapit Měsíc.
10. Už nevytvořím žádný nesmyslný seznam, v jejichž sepisování jsem si tak libovala.
Tentokrát neplatí má oblíbená průpovídka, že často to nejhorší, co se může stát, je nic. Výjimečně v jedno velké nic doufám.
(PS: Pisateli, nechci Ti radit, ale napadlo Tě někdy, že by bylo fajn, kdyby svět skončil až 22.? Že by to byla asi docela legrace? Myslím tím pro Tebe... Jakožto Spisovatel si přeci libuješ v nečekaných pointách, ne?)

neděle 2. prosince 2012

Past na rybenku

Každá má odpověď má blízko k opaku,
řeknu-li ne, pak zcela jistě myslím ano.

Poznatek číslo jedna: Předávkování se čokoládou vede ke ztrátě paměti.
To víme... mlč, chůvo! Starej se radši, aby jedla. (A pokud možno něco jiného než čokoládu.)
Poznatek číslo dva: Ono již zmíněné předávkování se vede i k naprosté ztrátě rozumových schopností.
Volejte sláva a tři dny se radujte!
Haha.
Můžeš si za to sama, Popelko.

neděle 25. listopadu 2012

Tak praví pověst a tak zní kouzlo.

Cestou domů pár metrů běží.
Protože jde strašně pozdě.
Protože se snaží dohnat své srdce, co jí někdy během večera vyskočilo z hrudi a zbaběle zmizelo.
Protože chce utéct před svými myšlenkami - těmi věrnými nohsledy jménem Co, Kdyby a Náhodou.
V kuchyni jí padne pohled na kalendář, na listopadové motto. "Ať půjdeš kamkoli, sám před sebou neutečeš."
Zasměje se. Pak vezme svoje srdce - které cestou spatřila prchat směrem ku Praze 6 a které se jí po velkém boji podařilo polapit - a zavře ho zpět do klece svého hrudního koše.

"Láska ji zradila podruhé," zašeptá Královský kronikář.
Tak jako v pohádce.

sobota 24. listopadu 2012

V tísni sním sny vysněných plísní

Kdybyste mě náhodou někdy potkali v supermarketu v oddělení mléčných výrobků a divili se, proč se tak přiblble usmívám, je to pravděpodobně proto, že jsem zrovna na obalu nivy objevila nápis: "Obsahuje Penicillium roqueforti," nebo něco podobného.
(Ať žije deformace školou!)

úterý 20. listopadu 2012

Stonohy, stonožky a stonoženky

Potřebovala bych:
1. Aby papírové labutě nekončily v půllitrech od piva.
2. Aby se v nedělních oznámeních nevyskytovala slova jako "společenský" a "večer".
3. Abych se ve Vídni ze žalu neopila svařákem.
4. Sehnat nejméně tři vkusné jednobarevné polštáře.
5. Aby se mi podařilo koupit plnící pero, které se během jediné tříhodinové přednášky a) nemusí desetkrát doplňovat, b) nerozpadne se a c) nerozskřípe se.
6. Aby globální oteplování bylo pouze vymyšleným jevem.
7. Pochopit, jak se dá uvěřit v Boha na základě druhé věty termodynamiky. (Ačkoliv tvrzení, že teplo nemůže samovolně přecházet z tělesa studenějšího na teplejší, zní celkem logicky, v podstatě dokazuje, že předchozí přání z tohoto seznamu zůstane pouze přáním - neboť v přítomnosti těles teplejších všechna studená tělesa zteplají, alespoň částečně. Navíc mi to pořád nepřijde jako důkaz Boží existence.)
8. Abych nebyla pořád nucená okolnostmi k bludnému holanďanování.
9. Aby se Bílá laň třikrát v lásce nezklamala.
10. Abych měla komu říct: Jediné, co potřebuji, jsi Ty.

"Víš, co se stane, když člověku zabráníš dělat to, co umí nejlépe? Normálně se z toho zblázní."
Netuším, jestli je psaní zrovna tou věcí, kterou umím nejlíp - ale zabraňte mi psát... a já se zblázním. Spolehlivě.
Takže...
11. Nikdy nepřestat psát.

čtvrtek 8. listopadu 2012

Sklo je kapalina

Princ zrazuje v každém okamžiku
svou malou mořskou vílu...
Vždyť cizí kněžna mluví.
(A jak roztomile!)

(Hab alles ausprobiert, damit es sich verzieht,
doch leider hat das alles keinen Zweck.)

Zítra se bude létat.
A já mám křídla,
spravené Popelčí střevíčky
a zmatek v hlavě.

úterý 30. října 2012

Staří známí

...aneb "perly" z dnešní výuky:

"Jakožto budoucí biologové se budete muset vypořádat s horšími věcmi... Ačkoliv musím uznat, že takový rozkládající se měkkýš se na tomto žebříčku dostane poměrně vysoko."

Když se páří dva hlemýždi, považují se oba za samečky. Poté jim poněkud přeskočí a rozhodnou se pro "změnu pohlaví". Tedy, slovy naší vyučující "přjdou dva nadržení tatínci a odejdou dvě spokojené maminky".

Čeleď stopkookých plžů Buliminidae neboli hladovkovití zahrnuje dva u nás žijící druhy - jeden se jmenuje rodovým jménem hladovka a druhý lačník.
Neboli... vítejte v oddělení poruch příjmu potravy!

úterý 23. října 2012

Requiem za Naději

Naděje umírá poslední.
Ale umírá.

A já už nemám sílu věřit,
že se narodí nová,
co se s odvahou sobě vlastní pustí do boje s realitou
a bude se sytit svými sny.

Má předchozí naděje
(tolik hýčkaná, tolik opečovávaná!)
se jimi totiž přežrala.

A chcípla.

čtvrtek 18. října 2012

Je to fajn, mít školu nedaleko psychiatrické léčebny. Přeci jen, pro jistotu.

Už i proteiny jsou jinak orientované
a já bez mrknutí oka
zabíjím krásnoočka.
Kam to ten svět spěje?!
Nebo spíš - kam to spěju já...?

pátek 12. října 2012

Kterak proteiny letkis tancovaly

V té oprýskané budově botanické zahrady
už docela začínám zapouštět kořeny.
Zvykám si
a kradu si život z života živých,
z těch, co dýchají jinak než my.
(Jen aby ze mě s podzimem neopadalo listí...)
Bezúspěšně lapám trepku do vaty,
pozoruji řezy trypanozómami
a kometu zářivou ve stotisícinásobném zvětšení.
Každý den začínám v jiné budově
a bloudím ve sklepeních.
("Vždyť se neznáme..."
"Neznáme. Ale jsi stejně ztracená jako já.")
Vlastně se mám vážně fajn,
přesto, že menza je pro mě stále dům hrůzy,
že genetika v pátek odpoledne je místem,
kde by se i zmije gabunská stala jen neškodně pochrupujícím zviřátkem,
že arménština je naprosto nevyslovitelný jazyk
(a to jsem si myslela, že nejnezpěvnější řečí je holandština!),
a že jsem stále ztracená v davu.

Strach má velké oči.
A mně se zvětšil svět.

úterý 9. října 2012

Život studentský, život veselý

Utekla mi trepka zpod mikroskopu. Uletěly mi včely. Málem jsem se rozbrečela v menze. Netuším, co jsou to derivace a integrály. A už vůbec ne, proč se zjevují uprostřed přednášky z obecné chemie. (Asi proto, aby se tam jen tak posadily a smály se nám ubožákům, kteří nevíme, co jsou zač.)
Jupí.

Jestli umřu, chtěla bych na hrobě nápis: "Život byl vždycky dar nad mé síly, kdykoliv jsem byl sám."
(Citace z Hrubína, jo jo... Kdo máte důvod být "k zbláznění živý"? Kdo, řekněte, kdo?)
A na pohřbu bych prosila zahrát tohle Kyrie:

úterý 2. října 2012

Krásná panno, co ty tady sedíš, a tak truchle, smutně, do jazera hledíš?

"Ó, jděte z cesty, draci!
Můj miláček má meč."

Nemám žádného milého, co by sekal mým obludám hlavy. Tak jsem se to chtěla naučit sama. Nakonec jsem to vzdala. Já zbabělec.

V ústavu chemie v Hlavově ulici to bude asi trochu na hlavu - nebo zrovna na ústavní péči. A jak to vypadá, všichni chemici mají stejný styl humoru.

Zítra se bude zpívat.
(Ach, ubohé ryby, co vymění svůj hlas za plíce!)

Krutě trpí ten, kdo přijde o své sny.
Kdo se jich vzdá předem sám, trpí dvojnásob.

neděle 23. září 2012

O sentimentálních obzorech a útěcích z reality

Přes přísný zákazy štěstí mi motáš hlavu...
Nebo právě kvůli nim.

Co se mi rýsuje na sentimentálních obzorech (aneb o co jsem si poslední dobou své sentimentální obzory rozšířila):
1. Vakuum, čokoláda a ztráta paměti
2. Inzerát a jedna zpackaná sebevražda
3. Vzpomínky na Toma a Jerryho
4. "Odi et amo"
5. Nedefinovatelnost

Tak jo. Dost už bylo vyprávění v milenách o potenciálních milencích, že ano.
Příště budu mluvit na rovinu.
"Teď už je všechno jinak."
Už jsem velká.
Už nevěřím na osud. Na víly. Na pohádky.
Tomu se říká střet s realitou. A to je právě to, o co Amélie pranic nestojí.
(Jó, valčíky. Ty jsou fajn. To už jsme tu taky jednou měli, že...)

Lidé, spěte! A sněte! Je to tak lepší.
Střety s realitou jsou k ničemu.

úterý 11. září 2012

Poučení z dnešního dne

Nezkoumej šnekovu ulitu,
ustrašen dovnitř ukryje se,
on bude v bezpečí a ty tu
- v děsivě bezeslovném lese.

pondělí 10. září 2012

Kdy a kde?

"Každé jiné děvče by mu hned zavolalo, dalo by si s ním schůzku někde na terase, aby mu vrátilo album, a během pár minut by zjistilo, zda stojí za úvahu nebo ne. Tomu se říká střet s realitou. A to je právě to, o co Amélie pranic nestojí."


Střet s realitou bude ještě legrace...

neděle 9. září 2012

Z cestovního deníku (část třetí)

Aneb o konci cesty, konci světa a konci jednoho životního období



Den jedenáctý: horská krajina kdesi mezi borovicemi, 25 km na Finisterru
"Life is like an amusement-park. Make sure, you are enjoying every ride."
Raci v řece a štíro-račí konfrontace. Taky bych chtěla mýt krunýř bez jedovatého ostnu. Je to jistá výhoda.
"Tak určitě."
Třicet osm kilometrů a praskající puchýře.
Kdo se nechce překonávat, je ztracen.
A kdo je nejvíc vyčerpán, nejvíc se směje.
Přespávání v borovicovém lese. Vítr, co bere střechu nad hlavou a odvane spícím sny. Disco hudba dunící mezi stromy.
"Eliade, když máš tak hnusný nohy, aspoň si na ně nesviť."
Operace humus dokončena.
Po zítřku už žádné nové puchýře.
Po zítřku už žádné chození.
Po zítřku už žádný cíl.

Den dvanáctý: Finisterre
"Wende dein gesicht der Sonne zu, dann fallen alle Scahtten hinter dich."
Dinosauři v oblacích. Odfouknutá řasa. Jedno přání. Zírání do slunce. Nekonečno.
Když jsem byl malý, matka mi říkala: "Nedívej se do slunce." Poznání člověka oslní tak, až to bolí, viď Platóne?
Brýle na nose. Ne fialové. Červené.
Moře má v sobě cosi uklidňujícího a zároveň zneklidňujícího. Zvlášť pro nás, vodní tvory. Připomíná nám naši duši.
Jak si můžeme být tak jistí, že slunce vyjde i zítra ráno? Proč se s ním každý večer neloučíme tak, jako bychom ho viděli naposledy?
Konec světa.
Konec putování.
Konec bezstarostného ubližování svým nohám.
Prozatimní cíl.

(Finisterre)


Den třináctý: Finisterre - Santiago - Vigo - Porto
Zamčená kuchyňka, pár minut z poutnické mše v Santiagu a tričko, opět ve fialové barvě.
"Nepřijde vám to tak trochu deprimující, že trasu, kterou jsme se tak dlouho hrabali pěšky, teď ujedeme za pár hodin autobusem?"
Sluchátka.
Tohle je inzerát. Značka: třetí nástupiště. Bylo úterý, kolem desátý, kdo víte, prosím pište.
Tohle je inzerát. Sháním nabíječku. Značka: V obou významech.
Hledání katedrály v Portu.
"To, že je tam napsáno free map znamená, že je to volně nakreslená mapa."
Sraz s ostatními. Konečně jsme zase všichni pohromadě. A každý s jedinečnými zážitky.
Zpívání na vylidněném náměstí.
Večer a noc v parku. Nemožnost utéct. Popůlnoční rozhovory.
Dva loky vína na srdcebol. Bílé víno na černý splín.
"Musí se tu dořešit všechny vztahy, co jsme za těch osm let začali, budovali a měnili."
Směs smutků vlastních i cizích.
"O tebe tu jde víc, než si myslíš."
"Ale nic se neděje."
Opět potvrzeno, že často tou nejhorší věcí, co se může stát, je nic.

(katedrála v Portu)

Den čtrnáctý: Porto
Snaha potlačit zklamání. Snaha opět neselhat jako kamarádka. Snaha usnout.
K ránu očekávaná a obávaná sprška od závlahy.
Po noci na zemi mám bolavý záda. Pořád ta samá píseň, jen jiný okolnosti.
Pořád velké nic. Prázdnota.
Neschopnost otevřít oči. Chvála McDonaldu za kafe.
Snůška drbů.
("Pro kluky to nejsou drby. My tomu říkáme informace.")
Slzy. Bloumání po městě. Grandečína. Horko. Stížnosti. Portugalská píseň, co rozpolcuje duši. Šaty.
(Zítra poletí v letadle tři fialky.)
Karty na nablýskané podlaze. Vycházející měsíc. Zpívání kánonů za chůze kolem letištní haly. Bláznivé mytí se v umyvadlech.
Poslední pohled na celou třídu.
Poslední pohled. Pak sluchátka do uší a spát.
"Kids, don't drink too much." Tak zní rada od exota v parku.

(Porto)

Den patnáctý: Porto - Brusel - Praha
Zářivky, co odráží své světlo spícím pod víčka.
Podivné sny, vězení a Améliin valčík. Půjdeš za mnou, viď?
Hlasy a neochota zvednout hlavu. Nechci realitu. Nechci se loučit. Raději spím dál.
Když se probouzím podruhé, půlka třídy je pryč a s ní i celistvost mého dosavadního života.
Snídaně ve spacáku a dvě lahve vína, které akutně hrozí rozbitím, stejně jako iluze o mé spokojenosti.
Když loutky krvácí, drolí se na třísky - co ale zůstane, co zůstane ze mě?
Krátký výlet nad mraky, krátký pobyt v nebi.
Kvapné loučení na letišti.
Kolik ještě si toho můžeme po čtrnácti dnech spolu říct?
Zítra se uvidíme.
A pak...?
Das war vielleicht die beste Zeit, die Zeit meines Lebens, doch jetzt ist es für mich so weit... Wir hatten eine gute Zeit.
(Doch ihr fangt ja schon jetzt an, mir ganz extrem zu fehlen!)

sobota 8. září 2012

Popletovy pletky

Jsem uplakaný poeta,
rána čerstvě utržená,
zdánlivý citový asketa,
hlava láskou popletená.

Mé srdce mnou zametá,
sráží mne na kolena.
Jsem životní popleta.
Proč ne ano neznamená...?

pátek 7. září 2012

Z cestovního deníku (část druhá)

Na bolavé nohy a bolavé srdce pomáhá zatnout zuby a jít...



Den šestý: Barro - Caldas de Reis ("Kalba v rejži"), 42 km do Santiaga
Jak málo stačí člověku ke štěstí?
Jedno neuvařitelné kuře, dvě houpačky a popletený ukazatel, který tvrdí, že dnes je 6. října, 28 hodin a 56 minut a teplota že klesla na -44°C.
Ráno přespání a ovesné vločky,
cesta, co uběhne rychleji, než si člověk stačí zvyknout na chůzi.
Vítr ve vlasech (a prach na sandálech - jen ten Oněgin nikde!) a oči upnuté ke korunám stromů.
To je kalba v rejži.
Trochu mi docházejí síly, ale krize zatím nikde.
Jen se mi chce spát.
A potřebovala bych obejmout.
Wie wird man seinen Schatten los?
Wen kann man fragen, wenn man sich selber nicht versteht,
wie kann man frei sein, wenn man seinem eignen Schatten nie entgeht?!
Zítra jedeme do další ubytovny na kuřeti.
Hrozí jen, že nás tam nenechají přespat.


Den sedmý: Caldas de Reis - Valga ("Valcha"), 32 km do Santiaga
Včerejší nedobrovolné setrvávání v záchodové kabince a následné vysvobození z vězení pavoučí ženou je jak historka vystřižená z časopisu s humornými příběhy.
Dnešní ráno zase jako scéna z hororového filmu.
Tma jako v pytli a krutí vrazi, podřezávající hysterické dámičky zubním kartáčkem. Nikdo jim neunikne. Ani v místnosti plné lidí. Není totiž jasné, kdo je ještě naživu.
Vrah zakryje své předem vybrané oběti ústa dlaní, položí jí ledové ruce za krk a pak...
Světlušky v lese a napjatá atmosféra.
Taky úroda hub
a poslední garážové turné rozpadlé třídní kapely. Chuť tančit.
A čtyřlístek. "Takový dárek se přeci neodmítá."

(Caldas de Reis)

Den osmý: Valga - Padrón ("Pardón") - Teo, 13 km do Santiaga
Hvězdy nad hlavou, ospalá mlha a víry na černé říční hladině.
Vůně máty a eukalyptu.
Bloudění a puchýře skoro všude. Krizový den naší čtyřčlenné skupinky.
(Je to jed mazat si kolem huby med
a neslyšet, jak se ti bortí svět.)
Co jsi vždycky chtěla umět? Pomáhat lidem.
(Jak pokrytecky to zní! A jenom chtít, to je navíc vždycky málo.)
Co nejhoršího ti kdy kdo řekl?
Vypadá to, že ani letošní únor nepřebil traumata z dětství.
(A přeci... některá slova tíží jako balvany, dřou na duši jako puchýře v botech.)
Vypůjčená kytara a zpívání, jako bychom měli všichni navždycky zůstat spolu.
Na bolavé nohy a bolavé srdce pomáhá zatnout zuby a jít.


Den devátý: Teo - Santiago de Compostela, 90 km na Finisterru
Angelus Domini descendit de celo.
Každý má svého anděla, který mu pomáhá na zbylých třinácti kilometrech trasy. Zásoby sladkostí a čtyřlístků se úží.
Potřebovala bych anděla, který by se o mě staral po zbytek života. Potřebovala bych nabíječku.
"Der Weg ist das Ziel, doch das Ziel ist fern."
A když už jsme v cíli, není cesty, která by představovala náš cíl.
Pláč na náměstí před katedrálou. Strašná touha jít dál. Nenaplněnost.
Posezení v kavárně. Kupování dárků. Spokojenost na první pohled - a přeci něco chybí.
Je třeba hledat další cíl?
Jít, či nejít?
Mše v katedrále a těžké rozhodování.
Párty na stráni a těstovinový salát.
Am Rand der Welt fällt Gold von den Sternen. Du kannst es finden, da draußen, wo noch keiner war.
Du musst allein in die Gefahr!
Rozhodnutí. Útěk před životem.
Pět odvážlivců půjde na konec světa.
Gaudeamus et exultemus!

(Santiago de Compostela)

Den desátý: Santiago - eukalyptový les za Negreirou, 63 km na Finisterru
Za trochu lásky šel bych světa kraj.
Klidně půjdu, ale lásku tam stejně nepotkám.
A půjdu i bez "kretenciálu". Osvědčení o pouti nebude, tak aspoň pro ten pocit.
Sedmadvacetikilometrový pochod člověku celkem solidně vymyje mozek. A přesně to jsem potřebovala. Někdo si chce nechat uklízet na hlavě, jiný v hlavě.
Ukradené kilometrovníky jsou levně sehnatelný kov.
"Určitě někdo půjde devadesét kilometrů proto, aby si nasbíral kilo a půl kovu."
Siesta v parku a neskutečná pohoda. Chlazení nohou ve fontáně. A večer se jde dál.
Stavění přístřešku, vůně eukalyptových listů, zírání do šera, naslouchání zvukům lesa, skřípění kmenů eukalyptů, veverky a jasně svítící měsíc. To je noc v eukalyptovém hájku.
"Tak jsem šel a najednou na mě z pole vyběhlo prase. Když jsem to pak vyprávěl Adéle, zeptala se: A vyfotils ho aspoň?"
"Tak až na nás dneska nějaké prase vyskočí z lesa, nezapomeň ho Adéle vyfotit."

čtvrtek 6. září 2012

Z cestovního deníku (část první)

...aneb jak jsem putovala do Santiaga de Compostela a na "konec světa"



Den první: Praha - Porto - Valenca ("Válenda"), 116 km do Santiaga
Der Mensch ist nicht dafür gemacht,
sich in die Lüfte zu erheben und zu schweben...
Naprosto vysmáté ráno, v pět hodin sraz na letišti, krátké setkání s druhou odletovou skupinou. Úsměvy a "snad ahoj večer".
Nevyspalost. Šednoucí ranní obloha.
Odlet. Tísnivý pocit z nezáma. Varovaní před turbulencemi. Blesky v mracích. Slunce.
Die strahlendweiße Wolkendecke hatte wirklich was von Zuckerwatte, es war toll das zu erleben!
Mezipřistání. Dvě nové země za jeden den.
Časový posun. Barevné kachlíčky. Horko. Nadšení. Dětinská radost ze všeho a ze všech.
Pravidla: 1. Žít v přítomnosti.
2. Nebýt pasivní.
3. Dělat to, co skutečně dělat chci, a příliš se nestarat o to, co si o mně pomyslí druzí.
4. Nerozplývat se v ostatních.
5. Nesoudit.
Tak daleko od domova jsem ještě nikdy nebyla.

(Valenca)

Den druhý: Valenca - Tui - Poriňo ("Porýní"), 98 km do Santiaga
Batoh na zádech a prázdnota v srdci,
hrozny, co jsou příliš kyselé, než abych je jedla,
takže si raději sama ničím sklovinu skřípáním zubů.
Sedím u řeky, co se nejmenuje Piedra a pláču aspoň v duchu.
Všechny příběhy o lásce jsou stejné. Nikdo však předem neodhadne sílu abstinenčních příznaků.
Je mi zima. Pro mikinu si ale nepůjdu. Je to pár kroků. Taková nepřekonatelná vzdálenost. Ne pro nohy (zatím) - pro srdce.
"Kam utíkáš?"
"Asi půjdu hodit pohledy do schránky."
Jasně, že utíkám - utíkám, dokud můžu. Potřebuju dýchat.
"Na ten tvůj klobouk by se hodila mašle..."
"Tak mi kupte mašli, já si ji zavážu na klobouk - a hodím si mašli."
Zase zamilovaná dvojička. Jaký to pohled pro netrpělivé a závistivé srdce!
Být tak jednou z ryb v řece, aby mě nelákala dokonalost preraffaelitské Ofélie!

(Poriňo)

Den třetí: Poriňo - Redondela ("Gorgonzola"), 82 km do Santiaga
Kdo zase utrhl ten rozrazilový kvítek?
Je to přeci tak snadné. Ne však bez následků.
Vstávání před úsvitem, pochod za tmy.
Hvězdy nesvítí. Vlastně svítí - jenže skrz šedé mraky lidské oči nic nevidí.
Ale ty mé se zato zase dokážou dívat na svět bez fialových brýlí. Aspoň na chvíli.
Kvítek svlačce na krempě klobouku,
dopolední spánek pod plachtou přímo na náměstí,
zpívání v kuchyni,
první nití vypuštěný puchýř
(zatím si ho skoro hýčkám - ach ta Dobbyho posedlost!),
a uplakané nebe.
Rozrazil je už docela zvyklý jednat bezhlavě.
Jen dodržovat svá vlastní pravidla se zatím nenaučil.

(Ukazatel cesty)

Den čtvrtý: Redondela - Pontevedra ("Vedro na mostě"), 64 km do Santiaga
Říkat "Ty vůbec nevíš, jak..." nemá cenu, neboť člověk nikdy nemůže vědět, jestli ten druhý náhodou neví.
Plíživě se objevují první známky únavy.
Mít tak komu položit hlavu na rameno,
aby mi víčka netěžkla pod vahou myšlenek...
A: "Už z toho začínám být unavená..."
Já: "To víš, když s sebou nemáš svoji nabíječku... Ale buď ráda, někdo ji nemá vůbec."
H: "Chceš půjčit? Jaký máš mobil?"
Já: "Mám nokii. Ale nabíječku s sebou mám."
H: "V tom případě nechápu, co..."
Já: "To je takový interní vtípek."
Některé nabíječky se prostě půjčovat nedají. Škoda.
A moře, moře, moře!
Dál už vyprávět nemohu, neumím.

(Pontevedra)

Den pátý: Pontevedra - Barro ("Bar"), 47 km do Santiaga
Flákací skupinka a večerní úprk,
zavřená ubytovna, co nám udělala čáru přes rozpočet.
Přespání v baru v Barru se nekonalo.
Zato nebyla nouze o koupání, sůl a písek.
Památeční milník, značící polovinu naší trasy.
Provozní rychlost 5 kilometrů za hodinu.
"Holky, vy jste taky docela ze železa."
Beru sílu z toho, že ji vysávám jiným lidem z očí.
Jsem vodník a oční potápěč.

úterý 21. srpna 2012

The demon in our hearts is called "What's-The-Point?!".

Mám tašku s nápisem "Never stop thinking!". Kdybych si odmyslela to slovíčko "never", docela by se mi to heslo zamlouvalo.

Půjdu hledat smysl absurdity světa.
(Osmnáct hodin do odletu.)
Žijte tu blaze.

neděle 19. srpna 2012

Fotím, fotíš, fotíme

Tenhle blog byl vždycky zaměřený spíš na pseudo-literární výtvory a napůl zašifrované deníčkové zápisy. Ale protože jsem za maturitu dostala vlastní foťák a ten samozřejmě nemůže ležet nepoužívaný ve skříni, nemuselo by to ani trvat dlouho a charakter tohoto blogu by se změřil spíš na fotograficky dokumentační. A to bych nerada.
Proto jsem se rozhodla rozdvojit - alespoň na té internetové rovině - a založit si druhý blog, kam budu sypat své více či méně povedené fotografie. Tady se sice nejspíš také občas něco objeví, ale jen doplňkově.
A teď pro vás asi ta nejpodstatnější informace - tedy pokud byste se rozhodli mé nové stránky poctít svou návštěvou - a to sice adresu, kam se ta moje druhá, fotografická polovina odsud odstěhovala:


Pokud tam zavítáte, budu moc ráda. Nejsem sice žádná fotografka - a asi se jí asi nikdy nestanu - ale třeba někoho z vás mé fotky potěší.

Chvilku potrvá, než se nový blog rozběhne, a proto, abych vás nalákala (nebo vlastně možná odradila), tu pro vás mám malou ochutnávku ze záběrů, které jsem pořídila na dovolené...










pátek 17. srpna 2012

"Jestliže záleží na něčem, pak záleží na všem."

Na letošní dovolené jsem

navštívila ledovou jeskyni,
nakupovala v Monaku papírové kapesníky,
předstírala, že je mi dvacet,
vyzkoušela provazochodectví pod vodou,
založila si sbírku kamenných srdcí,
vyráběla indiánský lapač snů,
zažila setkání pravděpodobné téměř jen při letu na nepravděpodobnostní pohon,
viděla slzu svatého Vavřince,
poprvé v životě mluvila s Američanem,
večer před usnutím pozorovala hvězdy a gekony nad hlavou,
slyšela kraví zvonkohru a padající lavinu,
učila se pádlovat na horském jezeře,
vydala se hledat konec světa a možná ho i našla,
viděla ohňostroj nad mořem,
chodila s hlavou téměř v oblacích,
a málem si přivodila omrzliny rukou při stavbě sněhuláka.

(PS: Fotodokumentace brzy!)

středa 25. července 2012

Pani učitelko, kdy už tam budeme?

Na zámeckém nádvoří.
F.: "Budu si tu moct zase dneska něco koupit?"
Já: "A co ti na to maminka doma řekla, že jsi včera utratil všechny peníze?"
F.: "Nic. Dala mi na dnešek další tři stovky."

Cestou na vlak.
J.: "Tady je taková hezká zelená travička…"
Já: "Tak chceš jít chvíli po travičce, abys nemusela po silnici?"
J.: "Nene. Já ne. Ona by pak byla třeba o hodně hnědější a špinavější."

M.: "Já už nemůžu!"
Já: "To se nedivím, že tě bolí nožičky… v takovýchhle sandálkách jít na výlet!"
M.: "Ale já doma nic jinýho nemám."
Já: "A v čem chodíš na výlety jindy?"
M.: "My nechodíme na výlety. Jenom na výlet do Alberta a zpátky."
Já: "Tomu se neříká jít na výlet, ale jít na nákup… A co nosíš, když jdete do přírody?"
M.: "Jednou jsem šla se sestrou sedm kilometrů a to jsem měla taky tyhle boty… Koho to baví, takhle chodit?"
Já: "Mě třeba docela jo."
M.: "To mě ne. Nejlepší je sedět doma na pohovce."
Já: "Ale vždyť tam není příroda!"
M.: "Když si pustíš televizi, tak jo. To je úplně to samý. A o hodně lepší, protože se není potřeba tolik hýbat."

Ve vlaku. Čekám s F. ve frontě na záchod.
F.: "A můžu jít už dovnitř?"
Já: "Ještě ne, protože vevnitř je M."
Cestující (samozřejmě ten cestující): "No, kamaráde, jestli jsou vevnitř holky, tak to bude na dlouho."

A/N: Děti opět perlí. A já nemám sílu na deset dní.

úterý 24. července 2012

Den třetí

Získat si moji důvěru není až zas tak těžké. Získat si mou sdílnost je o něco složitější. A získat si mé srdce, to není jen tak. Ale potom se mě zbavit… to už je takřka nemožné.
"Člověk je navždy zodpovědný za to, co si k sobě připoutal."
Chcete to přesto riskovat? Tak prosím, zde je

Osm způsobů, jak si získat mé srdce (či jak jej chytře oblafnout):

1. Tvařte se, že rozumíte všem mým Milenám.
2. Vymýšlejte si nějaké vlastní Mileny, abych měla pocit, že jsme naladění na stejnou vlnovou délku.
3. Chápavě přikyvujte, až si vám budu chtít postěžovat na nespravedlnosti světa.
4. Obejměte mě ve chvíli, kdy to bude vypadat, že to potřebuji. Případně i když to tak vypadat nebude.
5. Necpěte do mě jídlo, ale zároveň po očku dohlížejte na to, jestli nehladovím příliš dlouho.
6. Pokud máte co skrývat, skrývejte to pořádně, abyste neuváděli mé intuitivní mozkové buňky ve zmatek.
7. Donuťte mě myslet si, že potřebujete víc vy mě než já vás.
8. Přesvědčte mě, že u vás nemám opravdu nejmenší důvod vidět fialově (to je tak, no... někdo vidí rudě, já zas fialově). To bude opravdu těžké.

A to nejlepší nakonec - není to ani tak osm způsobů, jako spíš osm tipů. To znamená, že pokud dodržíte všechny tyto mé rady, je jistá pravděpodobnost, že si mé srdce skutečně získáte.

(Já jsem přeci říkala, že to není jen tak.)

neděle 22. července 2012

Den druhý

Den druhý - Devět faktů o mně
(aneb ať žijí čísílka!)

1. K dnešnímu dni vlastním přibližně šedesát pět párů náušnic.
2. Kdykoliv někde vidím nějaké číslo, zkoumám, zda je dělitelné třemi.
3. Dnes jsem našla tři čtyřlístky - a za tenhle rok jich bylo určitě víc než padesát.
4. Mám ve skříni osm kostýmů na břišní tanec. Půlka z nich mi už nejspíš bude malá.
5. Z domácích zvířat jsme měli nebo máme: dvě morčata, dva králíky, jednoho osmáka degu, dvě vodní želvy, jednoho raka, pět ježků, jednoho rorýse, jednoho netopýra, několik housenek (později motýlů) a nesčetně mnoho rybiček, šneků a pavouků.
6. Vloni jsem viděla padat přesně osmnáct hvězd. Letos ani jednu.
7. Z tělocviku jsem nikdy neměla nic horšího než jedničku, ačkoliv moje výkony tomu zcela určitě neodpovídaly.
8. Momentálně mám bytostný odpor k druhým večeřím.
9. Až chorobně se zajímám o dělení nulou.

sobota 21. července 2012

Den první

Ano, i já se nakonec přidávám. Tak mě tu máte i s mou napůl překonanou nechutí k řetězákům.

Den první - Deset věcí, které bys v tuto chvíli chtěla říct deseti různým lidem.
Den druhý - Devět faktů o tobě.
Den třetí - Osm způsobů, jak si získat tvé srdce.
Den čtvrtý - Sedm věcí, nad kterými často přemýšlíš.
Den pátý - Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyl býval udělal.
Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).
Den sedmý - Čtyři věci, co tě dokážou znechutit.
Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují.
Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.
Den desátý - Jedna zpověď.

Den první - deset věcí, které bych chtěla říct deseti různým lidem

1. Chybíš mi, má drahá pohádková babičko! Vím, žes říkala, ať se ptám, dokud můžu. Ale copak se dá naptat do zásoby? To je jako chtít si schovat kousek tepla z letních veder na zimu.

2. Snad se může zdát, že už všechno bylo vyřčeno. Že jsme si všechno, co jsme si měli povědět, už dávno pověděli. Že už se nedá vymyslet nic nového, co bych Ti teď mohla říct. Přesto zrovna pro Tebe toho mám nejvíc na srdci. Třeba bych Ti ráda řekla, že jsem se taky nakazila - tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili - jen jsem tehdy neměla odvahu přiznat to. A ještě něco - ano, vím, že tohle jsem už asi stopadesátkrát zdůrazňovala - ale prosím Tě, dávej na sebe pozor. Mám o Tebe strach. A nedělám drámo. Tečka.

3. Vám už jsem toho taky hodně napovídala. A ještě víc jsem Vám toho napsala - mohla jste si počíst o ementálu a hruškách, o igelitce naruby, o labyrintech, o plápolavém pláči a o úvahách nad použitím písmen s a z v jazyce českém. Teď už toho vlastně moc nezbývá - snad jen zeptat se, jak se daří Vaší fififjonce. Já už jsem totiž taky pochopila, proč se člověk nemá rozplynout v ostatních. A že mi to trvalo.

4. Kdyby se mě někdo zeptal, koho považuju za člověka s nejkrásnějšíma očima pod sluncem, označila bych Tebe. Víš to? (Vlastně je asi hloupost takhle se ptát, když odpověď znám - stejně jako všechny ty další odpovědi.) A nezapomeň - vakuum je všude.

5. Vím, že Ty víš. A je docela legrace pozorovat, jak si myslíš, že víš a že já nevím, že Ty víš. Přečíst si něco je ostatně vždycky snazší než si to domyslet, ne?

6. Má milá Porthosko! Říká se, že v nouzi poznáš přítele. A já jsem Tě v té Tvé nouzi nechala pořádně vymáchat. Chtěla jsem Ti pomoct… ale prostě to nějak nešlo. A doteď si to vyčítám. Vlastně mi ani nepřísluší nazývat se Tvou spolumušketýrkou - tehdy jsem se vůbec neřídila heslem "Jedna za všechny a všechny za jednu!". Už jenom proto, co jsi pro mě za všechny ty roky udělala, jsem se měla víc snažit.

7. Jsi pro mě jedna velká záhada. Fascinuješ mě - třeba tím, že si ve dvě hodiny v noci umíš povídat o přísadách do vanilkové zmrzliny. Docela dobře bych si dovedla představit, že bychom mohly být spřízněné duše, ale na to Ty příliš ráda mizíš. Až jednou budu chtít vydat knihu, ozvu se Ti.

8. Uklízení na Tvé hlavě se klidně ujmu. Já bych zase potřebovala někoho, kdo by mi uklízel v hlavě. Docela by se mi hodilo občas protřídit nafialovělé smetí ze zatuchlých koutů a vyhodit přestárlé Mileny (ne milenky, propána, zas ty hloupé asociace!), kterým už dávno nikdo nemůže rozumět, ale sama na to nemám odvahu.

9. Už jenom pro tu legraci bychom někdy někam měly vyrazit úplně stejně oblečené. Co na tom, že by si kdekdo ťukal na čelo?

10. Pane, co jste šel kolem a co Vám stále vykám, ačkoliv bych nemusela (víte, že slovo "vykat" je od slova "zvyk"? - jsem tedy zvyklá vám vykat) a který jste někam zmizel, jestli půjdete cestou zpátky zase kolem, zanechte aspoň nějaký odkaz na poezii. Ráda si rozšířím obzory.

Spinká a hajinká

Tento králík:
a) je mrtvý
b) je v kómatu
c) jenom spí



Ačkoliv by se mohlo zdát, že správná odpověď je a), je to c). Nás to zpočátku taky dost vyvádělo z míry, protože našeho minulého králíka jsme nikdy spát neviděli a tenhle se tímhle způsobem rozplácne každou chvíli.


Neříkalo se o králících, že mají lehký spánek - a dokonce že spí s otevřenýma očima? Ten náš se jen tak nevzbudí - a to ani když mu otevřu klec a fotím ho s bleskem...

Frusteinkaufen

Fialová mikina - už potřetí v řadě
(jen neříkej: to přeci o něčem svědčí!),
tříčtvrťáky jak vyprané v čokoládě
(barva, co ocení oční potápěči),
dvě modré čelenky do vlasů
(jejich odstín snad nechci ani definovat).

Když mozek pracuje v přesčasu,
raději pusťte ho na chvíli nakupovat!

A/N: Nakupování, přecpaná obchodní centra a zběsilé závody za co nejnižími cenami opravdu nemám nijak v lásce a ve většině případů se tomuhle šílenství vyhýbám... ale na vymytí mozku je toho občas zapotřebí.

úterý 17. července 2012

(Výtvar)Ničení aneb Příběh jedné tašky

Když se u nás vyrábí, tak se prostě vyrábí. Nemůžete se divit ničemu...
(Názorná ukázka z koupelny.)



A k tomu jeden romantický taškopříběh:
Světěm se potloukal osamělý človíček a jeho život se mu zdál strašně prázdný...

... jenže byl tu i někdo druhý, který si myslel totéž...

... a pak se tihle dva potkali a od té doby chodili světem spolu :).

neděle 15. července 2012

Šalingradské srdceboly

"Někdo se zase nedokáže modlit před jiným křížem než tím, co má doma."
"Každý máme dost svých křížů..." poznamenám.
"No, vidíš, ty máš úplně matfyzácké myšlení."
"Já?" divím se.
"Jo, vyžaduješ, aby všechno bylo dovysvětleno a schválně zaměňuješ významy slov."
"A copak tohle je matfyzácké myšlení?"
"Tak dobře, můžeme to zobecnit. Přírodovědecké myšlení. To by na tebe sedělo, když jdeš na tu biologii, ne?"
"Možná. Jenže u mě to je jenom hraní si se slovíčky. Myšlení spisovatelů, básníků a knihomolů."


---
"Měl jsi s námi být včera při obědě. To jsme teprve řešili věci."
Nadzvedlé obočí.
"Jako o čem jsme mluvili?" odhadujeme význam.
Přikývnutí.
"No vlastně o všem a o ničem. Začalo to poznámkou ohledně mého matfyzáckého myšlení a skončilo u sofismatu rohatý."
Ukázání na mě a udivený výraz.
"No, to je fuk."
"Řekni mu o tom svém... paradoxu."
"To není paradox, ale sofisma... Tak sleduj - co jsi neztratil, to máš. Souhlasíš?"
Bleskový zamyšleně čokoládový pohled. Zavrtění hlavou.
"No vidíš, já to odhalil až při druhém kroku."

---
Já tady jsem na cestě dolů
a zdál se mi sen - mlčíme spolu.
Poslední den srdcebolu
je utopen v alkoholu.

Potkáme se přede dveřmi do koupelny. Oba jen kývneme hlavou, tomu druhému na pozdrav. Mlčíme. Mám neodbytný pocit, že mu musím něco důležitého říct, ale čím usilovněji se snažím vzpomenout si, co to bylo, tím rychleji se mi vkrádá do mozku mlha a obaluje souvislosti mezi myšlenkami jako přeslazená a odpudivá cukrová vata. Po cukru se blbne. A po čokoládě ještě víc. Zaculím se, tak sladce, jak mi to situace přikazuje, a honem se přehrabuji v tom cukrovém nadělení, abych našla onu ztracenou větu. Nikde nic. Odcházím. Zbývá mi jenom pocit, že to, co jsem měla říct a neřekla, bylo zatraceně důležité.
Ten pocit přetrvává i v bdělém stavu.

A pak je tu realita, skoro jako kdyby někdo hodil můj sen do kopírky. Jen ta koupelna chybí.
Měla jsem něco říct. Ale co...?
Amnézie po předávkování čokoládou a zabřednutí do bezeslovného mlčení.

"On umí i takhle vnášet kousavé připomínky do diskuze. Z těch pohledů se přeci dá krásně pochopit, co chtěl říct."
"Já to teda většinou nepochopím."
"To je proto, že ho pořádně neznáš..."

sobota 7. července 2012

O kolik poutí víc, o kolik lásek je tebe, Terino?

"A už se vzali?" zavolal na mě z okénka svého auta taxikář, když jsem stála na tramvajové refýži a četla Vojnu a mír, naprosto nevnímajíc své okolí.
"Cože?" Vzhlédla jsem od té tlusté bichle. "Kdo?"


Život je často zajímavější než knížky. Člověk čte, aby si zkrátil čekání na tyhle okamžiky, na ty chvíle, které posouvají život někam dál, jenže pak jen fascinovaně sleduje, jak se posouvají životy jiných, a zapomíná dýchat sám pro sebe.

Pouť lešanská se vydařila, i v malém počtu dvou osob.


Ten, kvůli němuž jsme tam šly...


Hrubínův domek


Úlovek z vojenského muzea

úterý 3. července 2012

O fififjojonce, která věřila na katastrofy

Kostelní věž, která promítá své obrysy do bouřkových mraků, ta nádherná stínohra
Pražský hrad nasvícený blesky
Bílí racci letící temným nočním nebem
Veliké dešťové kapky, padající dolů tak úchvatně, že když se podíváte k nebi, skoro litujete té chvíle, kdy zákonitě musí zakončit svou pouť na vašem nose
Čtyři hodiny rozhovoru s vaší - samozřejmě pouze jednostranně - spřízněnou duší, co uplynou jako pár minut

Jsou chvíle, pro které stojí za to žít.
Jsem mladá. Příliš mladá na to, abych to pochopila. Ale teď to vím.

Vichřice však až do půlnoci stále sílilia. Uprostřed obývacího pokoje stála ve svém vlajícím oblečení fififjonka, rozespalá a rozrušená, a celá zmatená si myslela: "Už je to tady! Konečně! Už nemusím čekat!"

Nechci psát. Chci žít.
Už nemusím čekat.
(A ani nesmím.)

sobota 30. června 2012

Krutý omyl Kitty Ščerbacké

Update softwaru v mé hlavě asi docela zafungovala. Sám programátor zmáčknul "delete" a vymazal z mého operačního systému všechny programy, obsahující funkce jako "sebelítost" a "užírání se", zvláště ty spojené s jeho jménem.
Přesto se mé hlavě - zvlášť pokud se dostane do stavu nouze - občas podaří tyto programy někde vydolovat a chovat se podle návodu zakódovaného v nich.

Třeba včera. Tváří v tvář malinké a bezvýznamné zkoušce mé nové já zakňučelo a uteklo se schovat mámě pod sukně. Ehm. Posléze se sice vrátilo a tvářilo se, jakoby nic, nakráčelo zpět s takovým tím pohledem "co se divíte? vždyť já jsem přeci nad věcí!", ale...
No, nejspíš se prostě jen ještě nestačilo pořádně zabydlet v mém těle.

Hra na chudinku by mi docela šla. Asi mně dělá dobře nechat si od někoho kázat.
Ale to musí skončit.
Je na mně, abych konečně vysypala svůj odpadkový koš.

Takže: tenhle týden postavím pomník své nešťastné lásce a pak si půjdu zaplavat v čokoládě. Asi se tam utopím, ale co...

Bílá laň má ještě pořád dvě šance k dobru, ne?

(PS: Všem počítačomilům: Pokud můj článek obsahuje nějaké technické nesrovnalosti, omlouvám se vašemu jemnocitu, avšak je mi to celkem fuk...)

středa 27. června 2012

Ona

A/N: Protože se mi podařilo ve škole vyzískat svůj maturitní sloh, můžu zase jednou něco publikovat v povídkové rubrice...
Příjemné počtení!

Zadání:
Útvar: Mikropovídka s kriminální zápletkou
Téma: Vražda před polednem
Návaznost na úryvek:
Karla a Marii vzbudí v půl sedmé červený elektronický budík. Marie několikrát vzdychne a s námahou se na posteli posadí. Mlčky hledí na spáry v plovoucí podlaze, kterou s Karlem zakoupili se slevou v Baumaxu. Připadá jí, že se zvětšují, ale Karel ten dojem nemá. K nové podlaze, stejně jako k většině úprav, chová Marie nejednoznačný vztah: má z ní radost, ale na druhé straně si uvědomuje, že zářivá novota prken nepříjemně zdůraznila omšelost nábytku. Nasouká nohy do korkových sandálů a aniž pohlédne na Karla, odšourá se do koupelny. Karlovi začíná být zima. V ložnici po ránu bývá třeba i dvanáct stupňů.
(M. Viewegh - Andělé všedního dne)


Karel si přitáhne peřinu až po bradu. Za chvíli ho ale chlad stejně vyžene z postele. Pořád se mu nedaří úplně rozlepit oči. Napůl poslepu se dopotácí k elektrickému přímotopu a zapojí ho do zásuvky. Nic se nestane. Karel se ujistí, že zástrčka drží správně v zásuvce, poté do přístroje několikrát praští, ale je to k ničemu. V místnosti zůstává stejná zima jako předtím.
Marie vychází z koupelny, s ručníkem omotaným kolem hlavy. Z profilu připomíná beduínku.
"Volno," řekne jen, jako by nechtěla plýtvat slovy, a ukáže na dveře od koupelny.
Stíny včerejšího večera mezi nimi visí jako mrak, který se - oproti očekávání - přes noc nerozplynul.
"Porouchalo se topení." Teď je s málomluvností na řadě zase Karel. Marie jen zvedne obočí, jako by čekala na pokračování.
Karel pochopí. "Odnesu to do opravny. O polední pauze," dodá a zmizí v koupelně.
Věty o elektrických kamínkách jsou to jediné, co mezi nimi toho rána nahlas zazní. Ticho, jež se potom rozhostí, je však o mnoho výmluvnější.

Když Marie toho večera dorazí domů, byt je prázdný.
"Karle?" zavolá, aby se ujistila, že je tomu opravdu tak. Odpověď se podle očekávání nedostaví.
Určitě je zase u ní! pomyslí Marie rozzuřeně. Neví sice, koho to zájmeno "ona" označuje, je ale skálopevně přesvědčená, že nějaká "ona" určitě existuje. Všechno by tomu nasvědčovalo - jeho pozdní návraty domů, změněné chování i otevřená nechuť být s ní, s Marií.
Začíná ji bolet hlava. Prášky si nechává v šuplíku nočního stolku. Jde tedy do ložnice.
Pohled jí padne na podlahu u okna. Její mozek jako by chvíli odmítal uvěřit tomu, co vidí její oči.
"Panebože!"

"Smrt nastala kolem půl dvanácté, paní…"
"Slečno. Marie Kadeřábková."
Všechno se to seběhlo děsivě rychle. Volala záchranku, i když tušila, že ta už Karla nezachrání. Ale přeci jen… doufala. A teď tu stojí s mladým policistou, který jí suchým úředním tónem oznamuje, kdy přibližně zemřel její dlouholetý druh. Ale jí je jedno, kdy to bylo. Jde jen o ten fakt, že se to stalo.
"Pravděpodobně úraz elektrickým proudem," říká zrovna policista.
Když sledovala podobné scény v televizních seriálech, nikdy nepřemýšlela, jaké to asi je pro zúčastněné.
A teď… ne, není zoufalá, ani smutná. To teprve přijde. Teď cítí jen strašlivé prázdno.

"Paní Kadeřábková, váš manžel…"
"Přítel," opravuje Marie spíš ze zvyku. V tu chvíli na tom nezáleží. A nikdy už ani záležet nebude.
"Zkrátka, domníváme se, že smrt vašeho přítele Karla Essera nebyla nehoda." Je to tentýž mladý policista, který vyšetřoval v jejich bytě.
Marie nevěří vlastním uším. "To chcete říct, že ho někdo zavraždil?"
"Myslíme si to."
Marie už snad ani nechce dál poslouchat. Přesto tam zůstává stát.
"Původně jsme předpokládali, že váš manžel… promiňte, přítel… zemřel nešťastnou náhodou, když se pokoušel spravit váš elektrický přímotop."
Tehdy musela vyšetřovatelům vyprávět vše z toho rána, na co si vzpomněla. Teď už si vybavuje jen mlhavě, že se zajímali právě o přímotop.
"Zjistili jsme, že elektrická šňůra byla úmyslně poškozená."
"Což znamená?" ptá se Marie, i když to tuší.
"Což znamená, že vašeho přítele pravděpodobně někdo zabít chtěl. A nemůžeme vyloučit ani to, že to celé bylo nastražené na vás. Zároveň se ale i vy stáváte podezřelou."
Marie mlčí. Mozek má opět zpoždění za skutečností. Těch pár vteřin, kdy jí to dochází, se zdá být dlouhých jako celá věčnost.
"Paní Kadeřábková, potřeboval bych od vás slyšet jména všech lidí, kteří mohli mít přístup do vašeho bytu."
Hlavou jí probíhají zmatené myšlenky. Večer před Karlovou smrtí. Hádka. Kvůli "ní". Ano, "ona"!
"Já vím, kdo to byl!" vykřikne Marie. "Ona, ta mrcha!"
"Kdo je ona? Musíme to prověřit, takže…"
Nenechá ho domluvit. "Ona, ta… ta ženská!"
"Paní Kadeřábková, uklidněte se."
Marie to ví. Ví, že jí Karla zabila "ona". A ví že má pravdu. A tak jen křičí, křičí jako smyslů zbavená, nedbajíc na policistu, jenž se jí snaží utišit.

O pár týdnů později ukládá mladý policista důkazní materiál do krabice. Není ho mnoho.
"Případ odložen," napíše do protokolu, "z důvodu nedostatku důkazů."
Možná že to nakonec ani vražda nebyla, přemítá policista. Možná že to byla pouze souhra podivných okolností, že Karel Esser odešel z práce ještě před začátkem polední pauzy a že se pokoušel spravit elektrická kamínka sám, místo toho, aby je odnesl do opravny, jak to ráno předtím řekl své přítelkyni, a sám nějak omylem nařízl elektrickou šňůru…
Je mu docela jedno, jak se to všechno seběhlo.
Ale pořád vidí ty nepříčetné oči Marie Kadeřábkové.
Jediné, co by ho teď doopravdy zajímalo, je to, kdo vlastně byla ta "ona".

pondělí 25. června 2012

Objeveno při "kydání hnoje"

A/N: Jelikož mám zdárně odmaturováno, můžu teď s čistým svědomím (a s velikým potěšením) likvidovat všechny ty staré a nepotřebné sešity ze zeměpisů, hudebek a jiných podobně zábavných předmětů. A občas se v těch záplavách papíru objeví i nějaká ta perla. Třeba teď jsem vyhrabala jednu starou básničku, nad níž jsem se celkem pobavila. Je psaná na nějaké akci na zadaná slova během stanoveného času, takže se není čemu divit.

Tiše plyne řeka,
tak trochu melancholicky,
a na svůj konec čeká,
kdy zmizí v moři navždycky.

Proud řeky tě láká stále
jen tak o něčem si snít
a nebo možná trochu náhle
svůj život v slzách utopit.

Je tu snad někdo, kdo ti hodí
z mostu lano k záchraně,
či připluje na pomoc s lodí,
až budeš tonout v bažině?

Je tu snad někdo, kdo plakat bude,
až tvé tělo v rakvi spočine,
kdo uvidí tvé stíny všude,
až tvé vlastní slunce zahyne?

Je tu snad někdo, kdo neskryje
vzpomínky na tebe hluboko
pod nános toho, co prožije,
kdo nebude truchlit jen naoko?

pátek 22. června 2012

U řeky Sázavy jsem usedla a plakala

Kdyby se mě někdo zeptal, proč neustále chodím na procházky, místo toho, abych byla s kamarády v kempu, řekla bych mu, že už jsem z toho povalování se tak rozlámaná, že už se prostě musím hýbat. (Nicnedělání je strašně náročné, víte?) Kdyby dotyčnému tato odpověď nestačila a vyptával se dál, prozradila bych mu, že i moje duše je rozlámaná a že potřebuje trochu dýchat.
Ale nikdo se mě nezeptal.

Všechny příběhy o lásce jsou stejné. Jak jinak.

I've been living to see you.
Dying to see you, but it shouldn't be like this.
This was unexpected... What do I do now?
Could we start again please?


Or should I start again...?

čtvrtek 14. června 2012

Nepravděpodobnosti k zlosti

Dnes, 9:44:
Chodívám čekat na Osud (či na střet s Pisatelovou pointou, je jedno, jak to člověk nazve) na Most Legií a do smíchovské knihovny.
"Je třeba naučit se realitu převést do jazyka rovnic."
Chodívám čekat na Osud na Most legií a do smíchovské knihovny. Marně.
Není se čemu divit.
Jaká je pravděpodobnost, že potkáte Osud potřetí na tom stejném místě? Mizivá.
Musím si tedy vybrat jiné dveře. Pravděpodonost na výhru se mi tím o mnoho zvýší.
Kdyby šla skutečnost tak snadno zmatematizovat, půjdu zrovna na MatFyz.
Jenže Ty, Pisateli, jsi začlenil do algoritmu pro fungování světa náhodu a svůj nezaměnitelný smysl pro humor. A takovým způsobem já počítat neumím. (Příliš mnoho neznámých.)
Proto mě dnes uvidíš alespoň na jednom ze zmíněných míst.
(I když možná by se vyplatilo změnit, rozšířit nebo alespoň překontrolovat vstupní data. Protože když ta jsou neúplná nebo dokonce chybná, ke smysluplnému výsledku se člověk nikdy nedobere.)

Dnes, 18:54:
Fajn, tak dobře. Vzdávám se. Už mám dost! Už mě nech, Osude. Slibuju, že si z tebe už nikdy nebudu tropit nemístné žerty. Fakt ne.
To, co se mi snažíš namluvit, není pravda. Není! Vím to. Ještě včera jsem si tím byla jistá. A zítra si s tím zase jistá budu. Takže si laskavě trhni nohou. (Néé, já to nemyslela zle!)
Hele, změním místa a parametry - ale charakter hledané neznámé mi neber. Na druhý břeh neskáču. Ani omylem.

Hlas pokračoval: "Nedejte se znepokojit ničím, co vidíte nebo slyšíte kolem sebe. Musíte si odbýt počáteční negativní následky toho, že jste byli zachráněni před jistou smrtí při hladině nepravděpodobnosti jedna ku dvěma na dvě stě sedmdesáti šesti tisící - nebo možná ještě mnohem vyšší. Teď letíme na hladině jedna ku dvěma na dvaceti pěti tisící a dále klesáme a vrátíme se k normálu, jakmile budeme vědět, co je vlastně normální. Děkuji vám. Jedna ku dvěma na dvaceti tisící a dále klesá."

Ehm. Jakmile budeme vědět, co je vlastně normální, že. (To, co si vsugerujete není o nic méně skutečné, než realita sama. A která z těchto realit je "normální"? Dá se to vůbec posoudit?)

pondělí 11. června 2012

Babička z matčiny strany byla svému manželovi nevěrná, protože měli hnědooké dítě

Tak si zase jednou můžu úspěšně nadávat za svou nepřekonatelnou blbost. Přijímačky na přírodovědu mi docela vyrazily dech svou obtížností a tím, jak málo času jsme na vyplnění testu měli. A to, že nepoznám lebku hlodavce, nedokážu přijít na to, jestli je na obrázku štětičkovec, kropidlovec, kropidlák nebo sněť, a ani netuším, jaká je závislost spotřeby oxidu uhličitého na teplotě u C3 a C4 rostlin, se mi nejspíš stalo osudným...
Můžu se utěšovat leda tím, že na tohle bych se stejně nenaučila, i kdybych se po maturitě celých těch čtrnáct dní šprtala od rána do večera, a doufat, že jsem se svým střílením od boku a náhodnými tipy na správné odpovědi nějakým zázrakem strefila do černého. Jinak nevím.

Tak schválně, kdo víte, co to je?

neděle 10. června 2012

A možná čekáš na totéž...

Do uší zní mi Klusovo Odi et amo,
nechci brečet, ale to tak nějak samo.


Na tenhle obraz se vážně nevydržím dívat příliš dlouho.
(Ale do Veletržního paláce každopádně ještě zajdu...)

Muzejní noc

V labyrintu obrazů
hraju si na světlušku,
však lucernu zhasla mi
dívka utonulá.

Zatímco mé sny tříští se
o tmy pobřežních mlh,
mou ztichlou duší zní už jen
vřískavý chechot racka.


středa 6. června 2012

O třech mušketýrkách

Právě jsem dopsala nejrozsáhlejší literární dílo svého života. Má 5700 slov, jen tak pro představu. Je to divadelní hra, co nejpíš zůstane nepochopena. Musím se prostě smířit s tím, že spisovatelkou se asi nikdy nestanu. Ale co - není koneckonců někdy lepší psát si jen tak, pro radost?

A ještě jedna věc - Lešanská pouť bude! Jupí!

úterý 5. června 2012

Neřekl jsem ti, že to bude snadné, ale že poznáš pravdu...

Po čtvrt roce od vytvoření přežívacího plánu číslo jedna je na čase tento plán zhodnotit.

O co že to vlastně šlo?
Takže, plán do budoucna:
1. Prohloubit začínající přátelství se skrytěnkami a obrněnkami.
2. Zjistit, proč ptáci zůstávají celý život na místě, když mohou letět, kamkoliv se jim zachce.
3. Znovu se přesvědčit, jestli se svět vejde do sto slov.
4. Vyzkoušet, jestli mi letošní desátý březen provede totéž, co loňský druhý duben.
5. Nespálit si vlasy mimozemskou helmou.
6. Detailně se seznámit aspoň se třiceti smysluplnými knihami.
7. V květnu prozkoumat dva světy.
8. Experimentálně poznat, kolik informací pojme lidský mozek.
9. Koupit si Obrazové dějiny filosofie. Nebo aspoň Romanci pro křídlovku.
10. Prohlásit rozum za kacíře.

A jak se mi dařilo?
1. Ještě nebyla možnost splnit, přesouvá se na období od října dál.
2. Nesplněno.
3. Splněno.
4. Splněno. (Odpověď zní ne.)
5. Splněno.
6. Splněno (v rámci možností, slovo detailně bych možná raději vypustila).
7. Nebyla možnost splnit, přesouvá se na červen nebo na jakoukoli pozdější dobu.
8. Splněno.
9. Splněno.
10. Zatím nenalezena odvaha. Však ono to počká. Hm.

Přežívací plán číslo dvě je již (téměř) vytvořený, ale tady se tím chlubit nebudu, neb je poněkud rozsáhlejší a méně milenovatý.

Protože vážně ráda vytvářím všeljaké seznamy, mám ještě třetí, obsahující filmy, které "prostě musím vidět", jak mi bylo sděleno (a s kterými jsem za ostudu, když se příznám, že jsem je ještě neviděla).
Ve čtvrtek jsem zhlédla Matrix. A vlastně se mi až překvapivě líbil.
Ačkoliv kdyby to tak ve skutečnosti bylo, jsem si téměř jistá, že já osobně bych patřila k těm lidem, kteří budou raději žít v iluzi. V iluzi toho, že je vše v pořádku. Raději bych si vzala modrou pilulku. Když jsem tohle jednou prohlásila při hodině filosofie (brali jsme zrovna Descarta a jeho metodickou skepsi a pouštěli jsme si ukázky z Matrixu), Filosofka se tomu divila. Ona sama by totiž zcela jistě sáhla po té červené. Asi je to správný přístup. Ale jenom pro někoho, kdo na to má sílu.
Po tom, co jsem zjistila, jak může být poznání pravdy bolestivé, už bych asi neměla odvahu na to, abych si také vzala červenou pilulku.
Platóne, ty bys ze mě asi neměl radost, co?

čtvrtek 31. května 2012

Jejda, jejda, s tebou je to špatný, holka

Ještě nikdo nevymyslel lék proti lásce.
Až se to někomu povede, měl by dotyčný dostat nobelovku.
Pověstná štíří vztahová smůla opět nezlomena.
Sejdeme se v Lešanech, přátelé.
Nebo v Bohnicích.

středa 30. května 2012

Mléčná dráha chutná po jahodách

Milý Pisateli,

Ty si nedáš pokoj, že? Máš úžasný smysl pro humor, to se Ti musí nechat. A i kdybys nakrásně disponoval pouze omezeným počtem point, umíš je kombinovat tak, že mě vždycky dokážeš překvapit. Koneckonců i všechny detektivky jsou na jedno brdo, stejně jako všechny romantické příběhy. Je to jako s vařením - když chce člověk vytvořit slané, nevegetariánské jídlo, obvykle použije buď kuřecí, vepřové nebo hovězí maso. Pak už záleží jenom na tom, jakou uvaří omáčku, jakou přílohu a čím jídlo dochutí. Dobrý kuchař dokáže experimentovat, takže ze stejného základu vznikne vždycky něco nového, stejně jako to umíš Ty s omezeným množstvím zápletek. S jídlem je to docela zábava. Jenže se životem je to něco úplně jiného. Teda, ne že bych Ti chtěla kecat do receptu, ale přeci jen... trošku se začínám bát, co přijde dál.

Nebo se mi tímhle vším snažíš něco sdělit? Jenže co?!

pondělí 28. května 2012

Slova ve tmě

Jsem ta, co za sebou chce spálit mosty
Jsem ta, co má být tvým strážným andělem
Jsem ta, co pláče v městě ztemnělém
Jsem ta, co nechce slyšet podrobnosti

Jsi loď, co doveze mě za obzor
Jsi tisícem nevyřčených vět
Jsi slovo, jemuž nelze vyhovět
Jsi můj divný popůlnoční rozhovor

A/N: Pozdě, ale přece... (http://pribehynapadesatslov.cz/)

neděle 27. května 2012

Ranní nezvalovsko-edisonovské variace

Šla jsem k ránu domů přes Most Legií
toužíc se obejít bez elegií
však jsouc zpitá tím že nestalo se nic
chtělo se mi křičet z plných plic
chtělo se mi utopit se ve Vltavě
Hradčanský dóm odbíjel půl šesté právě

Bylo tu přec něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost života i smrti

Sklánějíc se z mostu viděla jsem stín
sebevrahův stín jenž padal do hlubin
bylo tu však něco temného co svírá
černější nad křídla netopýra
řekla jsem mu probůh pane proč ten splín
protože to bolí odvětil mi stín
něco však zůstalo nevyřčené
něco k zamlčení odsouzené
pak porozuměla jsem vykřikla jsem ach!
s hrůzou zjistila kdo je ten sebevrah

Šli jsme ruku v ruce oba zachráněni
šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění
tím směrem kde počínaly Košíře
přišlo ráno a bylo to k nevíře

A/N: Sepsáno včera po maturitním večírku...

sobota 26. května 2012

Nadechni se, už jsi velká

Ještě jste neslyšeli příběh o tom, jak jsem si šla koupit kolu?
Ještě jsem vám nevyprávěla, jak bych strašně chtěla jít pozdravit Filosofku, ale že se bojím, aby to opět nebylo trapné?
Ještě jsem si vám nepostěžovala, že nemůžu jet domů z maturitního večírku dříve než v pět hodin ráno a že to vypadá, že se všichni chtějí rozutéct mnohem dřív?
Ještě jsem na vás nezkoušela zoufalo-otráveně-trpitelské výrazy, doufajíc, že se zeptáte, co mi je, abych vám mohla vylít své srdce?
Ještě neznáte historku o uměle vytvořeném filosofickém kroužku, čítajícím přesně tři lidi, který se nakonec k filosofování ani nedostal?
Vážně ne?
Tak dobře poslouchejte.
A nebo raději ne. Dnes v noci jsem s tím totiž zatěžovala tolik lidí, že už bych si přišla trochu jak nějaký hmyz, který všechny otravuje svým bzučením, když se chtějí bavit.
Aby bylo jasno, přátelé, máme to za sebou! Maturita za námi, čtyři měsíce prázdnin před námi. Radujme se tedy!
(To jsem jediná, komu tahle oslava zanechává v ústech slanou pachuť slz a kdo má strach z toho, co bude dál...?)

Svítání má v sobě cosi poetického. Přísliby nových začátků a naději na lepší konce. Město dýchá zlehka, když se probouzí, po řece cupitají jemňoučké vlnky jako cupitávají mladičké baletky, které ještě nepoznaly úmornou dřinu tréninků, a někde vysoko na tom narůžovělém nebi na sebe pokřikují vlaštovky, ta ranní ptáčata, co se stále radují ze života. Téměř liduprázdné ulice lákají, aby se člověk jen tak rozeběhl vstříc novým příležitostem.
Mohl by jít, kamkoli by se mu zachtělo. Nebýt té tíhy, kterou si nese z předchozích dnů a nocí, a toho zákeřného chladu, co se zakusuje až do morku kostí.

pondělí 21. května 2012

Tak sa sebe ukloníme a naposledy si zamávajú dlaně...

A/N: Maturitní týden...

Pondělí
Bez konce láska je... Zklamanáť láska má.
Už chápu, proč Neruda
před mší svatováclavskou
tiskl vrabčáčka v dlani.

Úterý
Kukla může být volná, soudečková nebo mumiová.
"Obejmeš mě prosím?" chtěla jsem říct.
Přání zůstala nevyřčená a nevyslyšená,
r(/R)omance se nekonala.
(Patnáct mínus jedna.)
Ale co, třeba se z dialogu Poutníka a Kukly
přeci jen něco vyvrbí...
Kuklo, kuklo, tebe se nepustím!
Kéž by.

Středa
Guláš uvařený z breber a plevelů,
v němž probíhají neidentifikovatelné chemické reakce...
Ááááááááá!
Zítra poprava.
Jen si vybrat ten nejvhodnější materiál na gilotinu.
Tak co - chromová, vanadová nebo wolframová ocel?
Kterou to bude nejmíň bolet?

Čtvrtek
Chce se mi trochu smát
a hodně brečet.
Objala mě prázdnota.
(Vakuum je všude, vzpomínáš?)
Maturita zdolána.
Teď však přichází mnohem těžší zkouška
jménem Nový začátek.
Tu na výbornou nejspíš nesložím...

Pátek
Jen z rádia hlas
těší nás
předpovědí počasí...
(Cenzura výlevu.)
(Cenzura výlevu.)
(Cenzura výlevu.)
(Cenzura výlevu.)
(Cenzura výlevu.)
(Cenzura výlevu.)
Neumím žít.
Je to v háji.
Dnes večer se bude plakat nad rozlitým mlékem.

středa 16. května 2012

Glykolýza, aneb spotřeba čokolády je veliká

A/N: Literární činnost neutchá ani o svaťáku, aneb něčím si mozek odpočinout musí... (Bude průběžně aktualizováno.)

Pondělí
Osm hodin učení
a osm slov.
Šeptem.
Kvok!
(A je tu chvostoskok...)

Úterý
Ukládám sacharidy a tuky
zaseklá někde mezi
latimériemi a hateriemi
(ó, jaká to zvukomalebná slova!)
a podvědomě opíjím se
do bezvědomí.
Tebou, čokoládo.
To abych zapomněla.

Středa
Na řadu přišly rosolenky.
(Jak se mi stýská
po filosofii!)

Čtvrtek
Žluté pampelišky se utopily
v Rudém moři.
Učím se hmyz - čtu cosi o dvoukřídlých
a v televizi se mluví
o pravém a levém křídle.
Docela to koresponduje, ne?

Pátek
Len i rozrazil jsou rostliny
kvetoucí modře.
Na jednu z nich se však směje slunce,
zatímco pro druhou pláče nebe.
Je přeci tak snadné
utrhnout si kvítek rozrazilu!

Sobota
Informační entropie v mé hlavě
roste.
(Je máčka žralok, nebo kytka?)
Probíhají silně rozkladné reakce
za spotřeby energie.

Neděle
Moje nervy na pochodu
málem vysklily dveře.
V kalendáři blíženci.
Už se nám to blíží.
Ještě bude veselo.

úterý 15. května 2012

CoSi Germáni Snědli, Pak bledli

Zítra se už té botanice vážně nevyhnu. Uf.
(Ale didaktický test státní maturity úspěšně za mnou! Hurá!)

neděle 13. května 2012

Mé zlatoploutvé rybce

Má zlatá rybko z čokolády,
prozraď mi, buď tak hodná,
proč citové vodopády
pokaždé skončí u dna.

Má zlatá rybko krásnooká,
ukrytá v samotě pod ledem,
pověz, proč básní v čtyřech slokách
lze říci méně než pohledem.

Sčítej a odčítej,
vynásob chvíli tu dávno již pominulou,
z toho mi vypočti, zda se dá dělit nulou.

Pozorně pročítej
postup můj, ráda bych věděla, kde se stala chyba,
musím znát odpověď... Proč mlčíš jako ryba?

A/N: Takto vypadá verze na papíře, příště budu nejspíš psát zrovna do počítače :).


A/N 2: K obsahu se raději nevyjadřuji, opět podivně milenovité...

úterý 8. května 2012

Mlčky

A tak si Levin s Kitty psali po ubruse
slova oněmělá úžasem,
láska vedla monolog svůj v kuse
a bez hlesu zaplavila zem.

Jen jeden pár očí sledoval je,
jejich tváře štěstím změněné,
a doufal v nekonečnost ráje.
(Už zas vyprávím jen v Mileně...)

čtvrtek 3. května 2012

Nespokojenost

Hledíme
K nebi
Čekáme na zázrak
Chceme život
Bez nesnází

Prosíme
Aby
Štěstí už přišlo však
Krom nejistot
Nepřichází

Nic

A/N: Je to divný, já vím. Mojí múzu zabila sůl, konev a hromada chemického názvosloví...

úterý 1. května 2012

O zajících a dobrém obědě

Téma: Trumf
Fandom: Mach a Šebestová

Jednoho dne se paní učitelka rozhodla zkoušet z přírodopisu.
"Tak, koho si vyvoláme?" zeptala se. Ve třídě bylo hrobové ticho. "Tak pojď, Machu, s tebou už jsem u tabule dlouho nemluvila."
Mach vstal a nešťastně zamířil na stupínek.
"Tak nám pověz, co víš o zajících."
"Ehm… V neděli nám maminka udělala jednoho na smetaně…"
Ze třídy se ozval smích. I paní učitelce trochu zacukaly koutky.
"A dál?"
"Dál? No, byla to dobrota."
"Oběd nechme stranou. Řekni nám něco o zajíci obecném."
"Zajíc obecný, no, žije… v lese. Jasně. Žije v lese."
"A ještě?"
"Hm… žije v lese a… na poli!"

A/N: Tečka za letošním DMD. Přežili jsme - třikrát hurá!

Setkání v aleji

Téma: Tenký led
Fandom: Evžen Oněgin

Když Taťjana spatřila Evžena v aleji, pochopila, že prohrála. Věděla to ještě dřív, než padlo jediné slovo.
Nechtěla plakat, ač ji hrůza zcela pohltila.
Rozhodla se uzavřít své srdce do ocelově pevných pout a své city pohřbít pod ledem pohrdání.
Ticho trvalo chvíli - a přeci nekonečně dlouho.
"Psala jste mi… ano. Nezapírejte."
Chtěla něco říct, bránit se, že to bylo jen poblouznění, co už pominulo. Místo toho mlčela.
Obranný val, co si narychlo vystavěla, začal praskat.
"Zradily vás city studánkově čisté…"
V tu chvíli ta falešná hradba ledového klidu náhle rozpustila.
Roztála na slzy stejně studánkové, jako byly Taťjaniny city.

A/N: Drabble napsané v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.

neděle 29. dubna 2012

Ponožkové pexeso

Téma: Otrocká práce
Fandom: Harry Potter

Harry seděl v křesle v nebelvírské společenské místnosti, na čele měl mokrý hadr a tvářil se zničeně.
"Co se stalo?" zeptala se starostlivě Hermiona, která se svalila do křesla vedle s několika objemnými knihami v náručí.
"Umbridgeová mi dala školní trest," zamumlal.
"Říkala jsem si, že jsem tě celé odpoledne neviděla. A co ti zadala?" Hlavou jí proběhly děsivé scénáře školních trestů od tajuplných úkolů v Zapovězeném lese po krocení zdivočelých šotků.
"Bylo to strašné. Musel jsem jí roztřídit ponožky. Bez použití kouzel."
"To přece nemohlo být tak těžké…"
"Bylo. Každý pár byl trochu jiný, ale všechny do jednoho růžové…"

A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.

Mluvení do pesimistického dubu

Nedělej, co nechceš.
Někde jsem slyšela, že svoboda nespočívá v tom, že člověk dělá to, co chce, nýbrž že nedělá to, co nechce.
Nerada bych udělala tečku za minulostí. Ale budoucnost si to nejspíš vyžádá.
Jablka zatím netřeba. Tenhle stav ještě nejspíš dlouho potrvá.
Tak promluvil dub letní pesimistický. Tečka. (Za větou, ne za příběhem.)

pátek 27. dubna 2012

Jak nám odzvonilo

Je 5:17 ráno. Probouzím se ve škole po jediné hodině spánku. Mám pocit, jako by mi tvrdá podlaha zpřelámala všechna žebra. Z chodby se ozývá hysterický smích a nesrozumitelné pokřikování. Moje zmatené myšlenky se stočí k podivným popůlnočním rozhovorům, pozastaví se u zveřejněných výsledků literární soutěže, k nimž se mi nepodařilo dostat, a nakonec klopýtnou a placákem přistanou u skutečnosti, že se dva kluci nechali v noci ostříhat dohola. Jeden ze spolužáků si ustlal přímo na mých věcech - píšu na mrňavý papírek s textem Gaudeamus igitur a nezbývá moc místa.
Takže: ať žijou zombíci i přeživší! Bude se mi stýskat.

A/N: Tento text jsem skutečně napsala na onen zmiňovaný papírek po páté hodinně ranní (nemohla jsem dělat nic jiného - nespala jsem a číst jsem si nemohla, protože jsem měla zalehnutou tašku se vším, co jsem si do školy přinesla). Pak jsem z toho vytvořila drabble, vynecháním nudné pasáže o zpívajícím kosovi.

Láska hory přenáší

Téma: Pokrevní bratři
Fandom: Bible

"Krev tvého bratra volá ke mně do nebe…"
Bůh to nechápal. Jak mohl zabít svého bratra? Svého rodného bratra?
Myslel si, že pouto mezi sourozenci hned tak něco nezlomí. Zatím stačila chvilka nepříčetného hněvu a…
Kain mu radost neudělal. Ještě, že sourozenecká láska nebyla to jediné, čím Bůh člověka obdaroval. Naštěstí stvořil i silnější city.
"Tak to má být!" radoval se Bůh, když viděl Jákoba a Ráchel. "Čtrnáct let vydrží čekat a sloužit svému strýci, aby ji získal. Aspoň, že něco vychází podle plánu…"
Pak přišel David s Bat-šebou.
"Tady jsem to asi naopak trošku přehnal…" pomyslel si Bůh nešťastně.

A/N: Drabble napsané v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.

středa 25. dubna 2012

Není kouře bez ohně

Téma: Židle (dojemné drabble)
Fandom: Pohádky

Její macecha, zlá čarodějnice, ji zavřela do věže. Neměla tam nic než dřevěnou židli a krb, v němž nebylo čím zatopit.
Celé dny seděla u okna a čekala, až ji konečně přijede vysvobodit nějaký odvážný, pohledný mladík.
Vyhlížela a vyhlížela, ale její zachránce nikde.
Jednoho dne jí povolily nervy. Jako smyslů zbavená rozmlátila židli o podlahu a pomocí dvou kusů dřeva se zapálila v krbu oheň.
Rozplakala se. Už neměla ani tu židli.
Pak zaslechla dusot kopyt. Vyhlédla z okna.
"Krásná panno! Již dlouho jezdím touto krajinou, abych tě vysvobodil. Děkuji ti, že jsi mi dala znamení, kde tě hledat."

A/N: Drabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.

Hvězda

Téma: Sledují tě
Fandom: Originální

Pořád na sobě cítila jejich pohledy. Nedívali se nepřátelsky, to ne. Ale dívali se. Před jejich očima se nedalo utéct. Sledovali ji při všech jejích činnostech - když si hrála, když jedla, když spala. Ať se pohnula kamkoli, šly jejich oči za ní.
Zpočátku se jí docela líbilo, že o ni má někdo takový zájem, a tak se před svými pozorovateli všelijak předváděla. Jak ale rostla, začali jí být protivní. Její maminka jí říkala, že ona už je ani nevnímá.
Když gorila Moja odjížděla do Španělska, doufala, že to tam bude jiné. Nebylo. A ještě ke všemu ji překřtili na Mojito.

A/N: Drabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.

úterý 24. dubna 2012

Anuška rozlila olej

Doufám, že život nebude chtít předvést sedmý důkaz o existenci Boha zrovna na mně. I když je fakt, že se občas chovám trochu bezhlavě.

Výpis z mého čtenářského konta:
Žert a Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery
U řeky Piedra jsem usedla a plakala od Paula Coelha
Shakespearova hra Romeo a Julie
Hrubínova Romance pro křídlovku
Maturitní otázky z chemie
Biologie v otázkách
Přehled středoškolské chemie
Testové úlohy z biologie
Testové úlohy z chemie
Odmaturuj z biologie

Kdo uhodne, z čeho maturuju, má bod. (To je hrůza, víc biologie a chemie než nějakého pořádného čtiva... Nehledě - nehledíc, že - na to, že většinu z toho už mám stejně jen na rozbor.)

Domácí úkol

Téma: Šedesátá
Fandom: Originál

Paní učitelce 3.B povolily nervy. Třída řádila jako stádo divé zvěře, zavřené v příliš malé kleci.
"Do zítřka mi každý za trest napíšete seznam šedesáti situací, kdy něčeho litujete," řekla jim. Rozdávání trestů tohoto typu jí bylo proti mysli, ale nešlo to jinak. Nechtěla křičet.

Druhý den se na katedře objevil štůsek vypracovaných úkolů. Většina vět zněla: "Je mi líto, když mi maminka nedá bonbon." Nic překvapivého.
U Maruščina seznamu se zarazila. Všechny položky seznamu byly krasopisně vypsané, až na tu šedesátou.

"Proč jsi nic nenapsala k šedesátce?" zeptala se Marušky.
"Právě proto. Je mi líto, když mě nic nenapadá."

A/N: Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.

neděle 22. dubna 2012

Sebevrah

Téma: Krev
Fandom: Edison

Naše životy jsou absurdní jak strach
šeptal tiše do tmy mladý sebevrah
strach z krve výšek uzavřených prostorů
strach z tepání srdce motoru
co nám nedovolí nedýchat
co nám nedovolí bát se ztrát

Chtěl jsem skočit chtěl jsem k smrti doplachtit
chtěl jsem pohřbít onen dávno mrtvý cit
Pak ale někdo náhle vykřik ach!
a já už nechtěl být ten sebevrah
ten sebevrah jenž je mrtev předem
ten jenž je sám sobě lidojedem
ten jenž svůj život v kartách prohraje
ten jenž neplatí své výdaje

Pro toho kdo má strach z krve z pláče
je snad lepší být hazardním hráčem

A/N: Kterak jsem se pokoušela hrát si na Nezvala...
Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd .

Prostě chemie

Téma: Kvalitní materiál
Fandom: Krutá realita

Pojmenujte následující sloučeninu: H2SiO3
Moje odpověď: kyselina křemičitá
Správná odpověď podle učebnice: kyselina siřičitá

Která z těchto vazeb je nejdelší?
a) trojná
b) mezi dvěma atomy uhlíku v methanu
c) dvojná
d) násobná
e) mezi dvěma atomy uhlíku v ethylenu
f) mezi dvěma atomy uhlíku v acetylenu
Moje odpověď: c) nebo e) - dvojná vazba je delší než trojná a jednoduchá vazba v nabídce není
Správná odpověď podle učebnice: b) - jde o vazbu jednoduchou, a tudíž nejdelší

Nevím, odkdy má síra značku Si a methan obsahuje dva uhlíky.
Ale jedno vím určitě - není nad kvalitní studijní materiál při přípravě na maturitu…

A/N: Drabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd .

Slzy

Když si večer lehnu
brečím samospádem
i když nemám komu
epitafy skládat

Slzy pobíhají
v cestách prošlapaných
sem tam - ale vždycky
dolů

A/N: Zase nějaký momentkovitý pocitový výlev ;).

Naděje

Téma: Perpetuum mobile
Fandom: Popelka

Popelko, zameť na dvoře!
To nevidíš, že tu překážíš, ty jedna špindíro ušmudlaná?!
Běž radši pomoct do kuchyně.
No tak, nemotej se tady!
Ty nešiko jedna, kvůli tobě jsem rozbila talíř!
Jdi vyčistit krb. Jak vám to spolu ale sluší! Každý k tomu svému, Popelka k popelu.
Raději se někam schovej, jsi pěkně ušmouraná. Budeme mít návštěvu, ještě by se tě lekla.
Popelko, podej mi…!
Ukliď…!
Přines…!
Pojď sem!
Běž pryč!

Možná by se mohlo zdát, že mi brzy musí dojít síla. Ale mám něco, o čem nikdo neví. Mám naději. Mám ještě dva oříšky, které mohu sevřít v dlani.

A/N: Perpetuum mobile neexistuje. Ani to lidské.
Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.

sobota 21. dubna 2012

O kaprolachtanech a jiných radostech

Dnešek jsem strávila zaseklá někde mezi krasovými jevy, žluknutím másla a adicí vody na ethylen. Den nějak rychle utekl a já jsem zjistila, že toho z chemie neumím o nic víc než ráno, ač jsem celé odpoledne seděla s nosem v maturitních otázkách.

Jediným výsledkem toho jsou chemické halucinace. Když jsem na stole uviděla cedulku s receptem na velikonočního beránka, kde byla připsaná poznámka: "Do formy dát dvě várky", z prvních třech slov se mi v mozku záhadným způsobem vytvořilo "diformhydrát", a místo toho, abych si řekla: "To je nějaká hloupost, proč by to někdo psal na cedulku?" jsem začala přemýšlet, že to nejspíš bude nějaký derivát od methanu. Taková látka určitě neexistuje, ale je to důkaz toho, že se mi z myšlenek stává jakýsi chemický guláš. A to prosím po jednom dni učení.

Možná to bude tím, že mě kousnul nebezpečný tvor kaprolachtan.

Víš?

Téma: Okno (Báseň)
Fandom: Originální, U řeky Piedra jsem usedla a plakala

Víš,
"my" se tak obtížně dělí
zpátky na slova "já" a "ty".

Když
už si člověk jednou zvykne
na slunce, je těžké strpět stín.

Jednou
jsi mi řekl: Otevři okno
a zjistíš, že jsi dosud žila v šeru.

Já jsem
poslechla, i když jsem měla strach,
že mě to poznání oslepí.

Tak jsem se dívala oknem
do tvé duše a tys osvětloval mé
kroky.

Tehdy jsi řekl: To světlo
není určené pro tebe. Nepoznal jsem to.
Odpusť.

Není snad lepší nechat okna
zavřená navždy, když životu vládne
stín?

"My" se tak obtížně dělí
zpátky na slova "já" a "ty",
víš?

A/N: Inspirace knihou od P. Coelha U řeky Piedra jsem usedla a plakala.
Drabble vytvořené v rámci DMD na www.sosaci.net/dmd.

pátek 20. dubna 2012

Stesk a stres, to celé na druhou

Mám strach z konců
A ještě větší ze začátků
Nově začít je jako
Popřít zákon zachování energie

Hlavu do písku
A rychle mrkat
Aby se mi slzy
Zadřely v očích

čtvrtek 19. dubna 2012

Pravidla

Téma: Příbuzenská plemenitba
Fandom: Pohádky

"Zlatá rybko, nechci, abys mi splnila tři přání. Úplně postačí, když mi splníš jedno jediné, a budu šťasten do konce života."
"Jako bych nevěděla, o co ti jde. Takových už bylo. Chlapi jsou všichni stejní!"
"To není pravda. Já jsem tvůj příbuzný. Mám v sobě něco z tvých genů, takže náš potěr by měl určitě šupiny ze zlata a kouzelné schopnosti…"
"Přeješ si, abych ti nakladla vajíčka?"
"No, nechtěl jsem to říkat úplně otevřeně, ale je to tak."
"Dobře."
"Vážně?"
"Ano. Ale je tu jeden háček. Znáš přeci pravidla, ne? Na to, abych plnila přání, si mě musíš nejdřív chytit!"

A/N: BJB jak vyšité, ale co byste chtěli na takové téma...
Drabble vzniklo v rámci DMD na www.sosaci.net

středa 18. dubna 2012

Zahrada

Téma: Poslední petrklíč
Fandom: Originální

Za těch osm let stihla na téhle zahrádce zapustit hluboké kořeny.
Pořádně tu povyrostla, kvetla prvními láskami a vzápětí uvadala žalem, zalévala se slzami a krmila slunečními paprsky smíchu. S těmi, co vyrašili v sousedství, se propletla výhonky, a čmeláci nosili pyl z jednoho květu na druhý. Byli tu i tací, kteří se jí snažili zastřihovat listy. Většinou se nedala.
Osm let na gymnáziu byla celá věčnost. A ona teď má svoji pracně pěstovanou rostlinu vykopat a přesadit někam jinam?!
Když si šla pro maturitní vysvědčení, pochopila. Poslední petrklíč odkvetl.
Jaro jejího života skončilo. Bylo třeba připravit se na léto.

A/N: Věnováno všem mým "spoluvýrostkům", čmelákům a motýlům a dokonce i těm "zastřihávačům listů" (někdy to bylo pro dobro věci).