Z cestovního deníku (část třetí)

Aneb o konci cesty, konci světa a konci jednoho životního období

---

Den jedenáctý: horská krajina kdesi mezi borovicemi, 25 km na Finisterru

"Life is like an amusement-park. Make sure, you are enjoying every ride."

Raci v řece a štíro-račí konfrontace. Taky bych chtěla mýt krunýř bez jedovatého ostnu. Je to jistá výhoda.

"Tak určitě."

Třicet osm kilometrů a praskající puchýře.

Kdo se nechce překonávat, je ztracen.

A kdo je nejvíc vyčerpán, nejvíc se směje.

Přespávání v borovicovém lese. Vítr, co bere střechu nad hlavou a odvane spícím sny. Disco hudba dunící mezi stromy.

"Eliade, když máš tak hnusný nohy, aspoň si na ně nesviť."

Operace humus dokončena.

Po zítřku už žádné nové puchýře.

Po zítřku už žádné chození.

Po zítřku už žádný cíl.

Den dvanáctý: Finisterre

"Wende dein gesicht der Sonne zu, dann fallen alle Scahtten hinter dich."

Dinosauři v oblacích. Odfouknutá řasa. Jedno přání. Zírání do slunce. Nekonečno.

Když jsem byl malý, matka mi říkala: "Nedívej se do slunce." Poznání člověka oslní tak, až to bolí, viď Platóne?

Brýle na nose. Ne fialové. Červené.

Moře má v sobě cosi uklidňujícího a zároveň zneklidňujícího. Zvlášť pro nás, vodní tvory. Připomíná nám naši duši.

Jak si můžeme být tak jistí, že slunce vyjde i zítra ráno? Proč se s ním každý večer neloučíme tak, jako bychom ho viděli naposledy?

Konec světa.

Konec putování.

Konec bezstarostného ubližování svým nohám.

Prozatimní cíl.

(Finisterre)

Den třináctý: Finisterre - Santiago - Vigo - Porto

Zamčená kuchyňka, pár minut z poutnické mše v Santiagu a tričko, opět ve fialové barvě.

"Nepřijde vám to tak trochu deprimující, že trasu, kterou jsme se tak dlouho hrabali pěšky, teď ujedeme za pár hodin autobusem?"

Sluchátka.

Tohle je inzerát. Značka: třetí nástupiště. Bylo úterý, kolem desátý, kdo víte, prosím pište.

Tohle je inzerát. Sháním nabíječku. Značka: V obou významech.

Hledání katedrály v Portu.

"To, že je tam napsáno free map znamená, že je to volně nakreslená mapa."

Sraz s ostatními. Konečně jsme zase všichni pohromadě. A každý s jedinečnými zážitky.

Zpívání na vylidněném náměstí.

Večer a noc v parku. Nemožnost utéct. Popůlnoční rozhovory.

Dva loky vína na srdcebol. Bílé víno na černý splín.

"Musí se tu dořešit všechny vztahy, co jsme za těch osm let začali, budovali a měnili."

Směs smutků vlastních i cizích.

"O tebe tu jde víc, než si myslíš."

"Ale nic se neděje."

Opět potvrzeno, že často tou nejhorší věcí, co se může stát, je nic.

(katedrála v Portu)

Den čtrnáctý: Porto

Snaha potlačit zklamání. Snaha opět neselhat jako kamarádka. Snaha usnout.

K ránu očekávaná a obávaná sprška od závlahy.

Po noci na zemi mám bolavý záda. Pořád ta samá píseň, jen jiný okolnosti.

Pořád velké nic. Prázdnota.

Neschopnost otevřít oči. Chvála McDonaldu za kafe.

Snůška drbů.

("Pro kluky to nejsou drby. My tomu říkáme informace.")

Slzy. Bloumání po městě. Grandečína. Horko. Stížnosti. Portugalská píseň, co rozpolcuje duši. Šaty.

(Zítra poletí v letadle tři fialky.)

Karty na nablýskané podlaze. Vycházející měsíc. Zpívání kánonů za chůze kolem letištní haly. Bláznivé mytí se v umyvadlech.

Poslední pohled na celou třídu.

Poslední pohled. Pak sluchátka do uší a spát.

"Kids, don't drink too much." Tak zní rada od exota v parku.

(Porto)

Den patnáctý: Porto - Brusel - Praha

Zářivky, co odráží své světlo spícím pod víčka.

Podivné sny, vězení a Améliin valčík. Půjdeš za mnou, viď?

Hlasy a neochota zvednout hlavu. Nechci realitu. Nechci se loučit. Raději spím dál.

Když se probouzím podruhé, půlka třídy je pryč a s ní i celistvost mého dosavadního života.

Snídaně ve spacáku a dvě lahve vína, které akutně hrozí rozbitím, stejně jako iluze o mé spokojenosti.

Když loutky krvácí, drolí se na třísky - co ale zůstane, co zůstane ze mě?

Krátký výlet nad mraky, krátký pobyt v nebi.

Kvapné loučení na letišti.

Kolik ještě si toho můžeme po čtrnácti dnech spolu říct?

Zítra se uvidíme.

A pak...?

Das war vielleicht die beste Zeit, die Zeit meines Lebens, doch jetzt ist es für mich so weit... Wir hatten eine gute Zeit.

(Doch ihr fangt ja schon jetzt an, mir ganz extrem zu fehlen!)