Z cestovního deníku (část první)

...aneb jak jsem putovala do Santiaga de Compostela a na "konec světa"

---

Den první: Praha - Porto - Valenca ("Válenda"), 116 km do Santiaga

Der Mensch ist nicht dafür gemacht,

sich in die Lüfte zu erheben und zu schweben...

Naprosto vysmáté ráno, v pět hodin sraz na letišti, krátké setkání s druhou odletovou skupinou. Úsměvy a "snad ahoj večer".

Nevyspalost. Šednoucí ranní obloha.

Odlet. Tísnivý pocit z nezáma. Varovaní před turbulencemi. Blesky v mracích. Slunce.

Die strahlendweiße Wolkendecke hatte wirklich was von Zuckerwatte, es war toll das zu erleben!

Mezipřistání. Dvě nové země za jeden den.

Časový posun. Barevné kachlíčky. Horko. Nadšení. Dětinská radost ze všeho a ze všech.

Pravidla: 1. Žít v přítomnosti.

2. Nebýt pasivní.

3. Dělat to, co skutečně dělat chci, a příliš se nestarat o to, co si o mně pomyslí druzí.

4. Nerozplývat se v ostatních.

5. Nesoudit.

Tak daleko od domova jsem ještě nikdy nebyla.

(Valenca)

Den druhý: Valenca - Tui - Poriňo ("Porýní"), 98 km do Santiaga

Batoh na zádech a prázdnota v srdci,

hrozny, co jsou příliš kyselé, než abych je jedla,

takže si raději sama ničím sklovinu skřípáním zubů.

Sedím u řeky, co se nejmenuje Piedra a pláču aspoň v duchu.

Všechny příběhy o lásce jsou stejné. Nikdo však předem neodhadne sílu abstinenčních příznaků.

Je mi zima. Pro mikinu si ale nepůjdu. Je to pár kroků. Taková nepřekonatelná vzdálenost. Ne pro nohy (zatím) - pro srdce.

"Kam utíkáš?"

"Asi půjdu hodit pohledy do schránky."

Jasně, že utíkám - utíkám, dokud můžu. Potřebuju dýchat.

"Na ten tvůj klobouk by se hodila mašle..."

"Tak mi kupte mašli, já si ji zavážu na klobouk - a hodím si mašli."

Zase zamilovaná dvojička. Jaký to pohled pro netrpělivé a závistivé srdce!

Být tak jednou z ryb v řece, aby mě nelákala dokonalost preraffaelitské Ofélie!

(Poriňo)

Den třetí: Poriňo - Redondela ("Gorgonzola"), 82 km do Santiaga

Kdo zase utrhl ten rozrazilový kvítek?

Je to přeci tak snadné. Ne však bez následků.

Vstávání před úsvitem, pochod za tmy.

Hvězdy nesvítí. Vlastně svítí - jenže skrz šedé mraky lidské oči nic nevidí.

Ale ty mé se zato zase dokážou dívat na svět bez fialových brýlí. Aspoň na chvíli.

Kvítek svlačce na krempě klobouku,

dopolední spánek pod plachtou přímo na náměstí,

zpívání v kuchyni,

první nití vypuštěný puchýř

(zatím si ho skoro hýčkám - ach ta Dobbyho posedlost!),

a uplakané nebe.

Rozrazil je už docela zvyklý jednat bezhlavě.

Jen dodržovat svá vlastní pravidla se zatím nenaučil.

(Ukazatel cesty)

Den čtvrtý: Redondela - Pontevedra ("Vedro na mostě"), 64 km do Santiaga

Říkat "Ty vůbec nevíš, jak..." nemá cenu, neboť člověk nikdy nemůže vědět, jestli ten druhý náhodou neví.

Plíživě se objevují první známky únavy.

Mít tak komu položit hlavu na rameno,

aby mi víčka netěžkla pod vahou myšlenek...

A: "Už z toho začínám být unavená..."

Já: "To víš, když s sebou nemáš svoji nabíječku... Ale buď ráda, někdo ji nemá vůbec."

H: "Chceš půjčit? Jaký máš mobil?"

Já: "Mám nokii. Ale nabíječku s sebou mám."

H: "V tom případě nechápu, co..."

Já: "To je takový interní vtípek."

Některé nabíječky se prostě půjčovat nedají. Škoda.

A moře, moře, moře!

Dál už vyprávět nemohu, neumím.

(Pontevedra)

Den pátý: Pontevedra - Barro ("Bar"), 47 km do Santiaga

Flákací skupinka a večerní úprk,

zavřená ubytovna, co nám udělala čáru přes rozpočet.

Přespání v baru v Barru se nekonalo.

Zato nebyla nouze o koupání, sůl a písek.

Památeční milník, značící polovinu naší trasy.

Provozní rychlost 5 kilometrů za hodinu.

"Holky, vy jste taky docela ze železa."

Beru sílu z toho, že ji vysávám jiným lidem z očí.

Jsem vodník a oční potápěč.