Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídky. Zobrazit všechny příspěvky

středa 27. června 2012

Ona

A/N: Protože se mi podařilo ve škole vyzískat svůj maturitní sloh, můžu zase jednou něco publikovat v povídkové rubrice...
Příjemné počtení!

Zadání:
Útvar: Mikropovídka s kriminální zápletkou
Téma: Vražda před polednem
Návaznost na úryvek:
Karla a Marii vzbudí v půl sedmé červený elektronický budík. Marie několikrát vzdychne a s námahou se na posteli posadí. Mlčky hledí na spáry v plovoucí podlaze, kterou s Karlem zakoupili se slevou v Baumaxu. Připadá jí, že se zvětšují, ale Karel ten dojem nemá. K nové podlaze, stejně jako k většině úprav, chová Marie nejednoznačný vztah: má z ní radost, ale na druhé straně si uvědomuje, že zářivá novota prken nepříjemně zdůraznila omšelost nábytku. Nasouká nohy do korkových sandálů a aniž pohlédne na Karla, odšourá se do koupelny. Karlovi začíná být zima. V ložnici po ránu bývá třeba i dvanáct stupňů.
(M. Viewegh - Andělé všedního dne)


Karel si přitáhne peřinu až po bradu. Za chvíli ho ale chlad stejně vyžene z postele. Pořád se mu nedaří úplně rozlepit oči. Napůl poslepu se dopotácí k elektrickému přímotopu a zapojí ho do zásuvky. Nic se nestane. Karel se ujistí, že zástrčka drží správně v zásuvce, poté do přístroje několikrát praští, ale je to k ničemu. V místnosti zůstává stejná zima jako předtím.
Marie vychází z koupelny, s ručníkem omotaným kolem hlavy. Z profilu připomíná beduínku.
"Volno," řekne jen, jako by nechtěla plýtvat slovy, a ukáže na dveře od koupelny.
Stíny včerejšího večera mezi nimi visí jako mrak, který se - oproti očekávání - přes noc nerozplynul.
"Porouchalo se topení." Teď je s málomluvností na řadě zase Karel. Marie jen zvedne obočí, jako by čekala na pokračování.
Karel pochopí. "Odnesu to do opravny. O polední pauze," dodá a zmizí v koupelně.
Věty o elektrických kamínkách jsou to jediné, co mezi nimi toho rána nahlas zazní. Ticho, jež se potom rozhostí, je však o mnoho výmluvnější.

Když Marie toho večera dorazí domů, byt je prázdný.
"Karle?" zavolá, aby se ujistila, že je tomu opravdu tak. Odpověď se podle očekávání nedostaví.
Určitě je zase u ní! pomyslí Marie rozzuřeně. Neví sice, koho to zájmeno "ona" označuje, je ale skálopevně přesvědčená, že nějaká "ona" určitě existuje. Všechno by tomu nasvědčovalo - jeho pozdní návraty domů, změněné chování i otevřená nechuť být s ní, s Marií.
Začíná ji bolet hlava. Prášky si nechává v šuplíku nočního stolku. Jde tedy do ložnice.
Pohled jí padne na podlahu u okna. Její mozek jako by chvíli odmítal uvěřit tomu, co vidí její oči.
"Panebože!"

"Smrt nastala kolem půl dvanácté, paní…"
"Slečno. Marie Kadeřábková."
Všechno se to seběhlo děsivě rychle. Volala záchranku, i když tušila, že ta už Karla nezachrání. Ale přeci jen… doufala. A teď tu stojí s mladým policistou, který jí suchým úředním tónem oznamuje, kdy přibližně zemřel její dlouholetý druh. Ale jí je jedno, kdy to bylo. Jde jen o ten fakt, že se to stalo.
"Pravděpodobně úraz elektrickým proudem," říká zrovna policista.
Když sledovala podobné scény v televizních seriálech, nikdy nepřemýšlela, jaké to asi je pro zúčastněné.
A teď… ne, není zoufalá, ani smutná. To teprve přijde. Teď cítí jen strašlivé prázdno.

"Paní Kadeřábková, váš manžel…"
"Přítel," opravuje Marie spíš ze zvyku. V tu chvíli na tom nezáleží. A nikdy už ani záležet nebude.
"Zkrátka, domníváme se, že smrt vašeho přítele Karla Essera nebyla nehoda." Je to tentýž mladý policista, který vyšetřoval v jejich bytě.
Marie nevěří vlastním uším. "To chcete říct, že ho někdo zavraždil?"
"Myslíme si to."
Marie už snad ani nechce dál poslouchat. Přesto tam zůstává stát.
"Původně jsme předpokládali, že váš manžel… promiňte, přítel… zemřel nešťastnou náhodou, když se pokoušel spravit váš elektrický přímotop."
Tehdy musela vyšetřovatelům vyprávět vše z toho rána, na co si vzpomněla. Teď už si vybavuje jen mlhavě, že se zajímali právě o přímotop.
"Zjistili jsme, že elektrická šňůra byla úmyslně poškozená."
"Což znamená?" ptá se Marie, i když to tuší.
"Což znamená, že vašeho přítele pravděpodobně někdo zabít chtěl. A nemůžeme vyloučit ani to, že to celé bylo nastražené na vás. Zároveň se ale i vy stáváte podezřelou."
Marie mlčí. Mozek má opět zpoždění za skutečností. Těch pár vteřin, kdy jí to dochází, se zdá být dlouhých jako celá věčnost.
"Paní Kadeřábková, potřeboval bych od vás slyšet jména všech lidí, kteří mohli mít přístup do vašeho bytu."
Hlavou jí probíhají zmatené myšlenky. Večer před Karlovou smrtí. Hádka. Kvůli "ní". Ano, "ona"!
"Já vím, kdo to byl!" vykřikne Marie. "Ona, ta mrcha!"
"Kdo je ona? Musíme to prověřit, takže…"
Nenechá ho domluvit. "Ona, ta… ta ženská!"
"Paní Kadeřábková, uklidněte se."
Marie to ví. Ví, že jí Karla zabila "ona". A ví že má pravdu. A tak jen křičí, křičí jako smyslů zbavená, nedbajíc na policistu, jenž se jí snaží utišit.

O pár týdnů později ukládá mladý policista důkazní materiál do krabice. Není ho mnoho.
"Případ odložen," napíše do protokolu, "z důvodu nedostatku důkazů."
Možná že to nakonec ani vražda nebyla, přemítá policista. Možná že to byla pouze souhra podivných okolností, že Karel Esser odešel z práce ještě před začátkem polední pauzy a že se pokoušel spravit elektrická kamínka sám, místo toho, aby je odnesl do opravny, jak to ráno předtím řekl své přítelkyni, a sám nějak omylem nařízl elektrickou šňůru…
Je mu docela jedno, jak se to všechno seběhlo.
Ale pořád vidí ty nepříčetné oči Marie Kadeřábkové.
Jediné, co by ho teď doopravdy zajímalo, je to, kdo vlastně byla ta "ona".

středa 28. září 2011

Zlatá modrozvukost chameleonova bytí

Ples byl nádherný. Hosté se výborně bavili, jen hostitel smutně obcházel kolem. Od té doby, co se vydal do lesa na lov, chodil jako tělo bez duše. Byl zakletý zeleným hedvábím vlajícím ve větru. Lesní víla mu ukradla srdce, ač o tom sama nejspíš nevěděla. Vzpomínal na tu louku, kde ji poprvé spatřil. Poprvé a naposledy. Chtělo se mu utéct ze sálu. Zadíval se ke dveřím.
A tam stála ona. Aniž by se ohlížel na slušné chování, přeběhl celou místnost a vrhl se k nově příchozí.
"Smím prosit?" vyhrkl, protože nevěděl, co jiného říct.
"Promiňte," zašeptala s pohledem k zemi. "Neumím tančit."
"Nelžete mi, vždyť jsem vás viděl," chtělo se mu vykřiknout. Tam na lesním palouku, ty ladné pohyby, když tančila jenom pro sebe nebo snad pro celý les. Věděla, že ji někdo sleduje? A nebyl to jen přelud? Mlčel. Zadíval se na ni. Ano, byla to ona. A teď byla tady. Oblečená jako šlechtična, nejkrásnější na celém plese.
"Proč jste sem přišla?"
"Chtěla jsem vás ještě jednou vidět," odpověděla lesní víla.
"Zatančíte si tedy?"
"Nesmím, zemřela bych se zítřejším úsvitem."
Došla jí slova. "I princ to pochopil, když umíral v náruči své milované rusalky. Byl to jeho osud," pronesla náhle svým melodickým hlasem.
"Co to povídáte?" Nerozumněl jí.
"To není důležité. Pojďte." Pokynula směrem k parketu.
"Nechci, abyste zemřela," snažil se odporovat.
"Už se stejně nedá nic dělat, dala jsem vám své srdce. Bez něj se žít nedá."
"Pak já vám dám to svoje."
Protančili celou noc. Ale jediné, co jí ráno umíralo, byly její nohy. Nikdy netančila tak dlouho, protože tančila vždycky jenom sama.

úterý 20. září 2011

Ignis in nobis II. - Oheň v nás

Dřív jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, co se stane s lidskou duší, když člověk zemře. Předtím jako by se mě to netýkalo. Mladí lidé přece neumírají, ujišťovala jsem sama sebe, když mi náhodou nějaká otázka tohohle typu vyvstala v mysli. Teď se toho ale hodně změnilo. Nic jsem si nepamatovala, jediné co jsem věděla bylo, že jsem nejspíš mrtvá. Byl to takový pocit na hranici vnímání, ale nepodařilo se mi ho zaplašit. A další problém byl, že jsem netušila, kde to vlastně jsem.
Jediným faktem, kterého jsem se mohla držet, bylo to, že jsem se ocitla v cizím světě, kde si mě nikdo nevšímal. Pro místní obyvatele jsem byla jenom vzduch, neexistovala jsem. Několikrát jsem se s nimi snažila navázat kontakt, ale marně. Zatím se mi to nepovedlo. Přesto jako by mě k téhle indiánské vesnici pojilo nějaké silné pouto. Nedokázala jsem však přijít na to, proč.

Mirsun vešla do Gwalirova domu a zůstala stát mlčky se sklopenou hlavou. Jako žena totiž nesměla promluvit první, a tak čekala, až ji Gwalir osloví.
"Mirsun, já vím proč jsi přišla," začal opatrně. Žena vzhlédla. Jejich vůdce se na ni díval shovívavě. V jeho vrásčitém obličeji se mísila trpělivost s moudrostí. "Omlouvám se, ale v této situaci ti nejsem schopen pomoci. Co se stalo, stalo se. Já jsem bohužel v postavení, kdy se můžu rozhodnout jen pro menší zlo."
"Prosím," zašeptala Mirsun, protože cítila, že její poslední naděje nenávratně mizí.
Ale Gwalir jen potřásl hlavou. Nemohl dělat vůbec nic. Přesto na něm bylo vidět, že se ze všech sil snaží přijít na to, jak téhle zoufalé ženě pomoci.
Když Mirsun odešla, dostal Gwalir nápad. Promluví si s Velkou Matkou a ta mu snad dá radu. Jenže Gwalirovi se už léta nepodařilo navázat s ní spojení. Doufal ale, že se Velká Matka nad svou nešťastnou dcerou slituje. Dřív než bude pozdě.

Když se Gwalir odebral do svatyně, kde se snažil rozmlouvat se svou bohyní, vydala jsem se za ním. Nešla jsem a ani neletěla, jen jsem pomyslela na to, kam se chci dostat a v okamžiku jsem tam byla. Ten stav nehmotnosti má taky určité výhody, usmála jsem se.
Z povzdálí jsem sledovala Gwalira, jak klečí před oltářem, oblečený do obřadního roucha a odříkává modlitbu.
"Naše paní, Matko Sovího lidu, obdař nás svou božskou přítomností. Tvoji synové tě volají na pomoc…" Jeho slova se s ozvěnou nesla chrámem, ale kamenná bohyně se ani nepohnula. Mlčela. Nebo ne? Třeba jsem to jen neměla slyšet já. Jenomže ani Gwalir nevypadal, jako by právě s Velkou Matkou mluvil.
Něco mě nutilo přistoupit blíž.
"Velká Matko, naše bohyně, zjev se svému lidu," opakoval Gwalir naléhavě. Tolik jsem si přála, aby promluvila, až najednou…
"Jsem zde," pronesla jsem jasně a zřetelně. Vůdce sebou trhl. On mě slyšel. "Co si žádáš, synu?" zeptala jsem se. Můj hlas se rozléhal po celé svatyni a já si najednou přišla znovu živá. Plně jsem si uvědomovala realitu. Byla jsem v chrámě a cítila kamennou podlahu pod nohama.
"Velká Matko, ty znáš všechny naše problémy a neopouštíš nás, když je nám nejhůř. Sama znáš pocity nebohé Mirsun a jestli ve své božské spravedlnosti uznáš jejího syna za nevinného, prosím, zachraň ho." Jeho prosba mě dojala. Chtěla jsem pomoci, ale nevěděla jsem, jak. Chvíli bylo ticho. A pak se místnost kolem mne rozplynula.
Obklopily mě plameny. Nemohla jsem dýchat. Moje podvědomí šeptalo slova, ale já jim nerozuměla. Uslyšela jsem hlas, který mi byl tak známý. "Projdi ohněm a zachráníš svého syna…"
"Jednu radu ti dám." Cítila jsem, jak se moje rty pohybují, ale přesto jsem dopředu netušila, co řeknu. Musela jsem počkat, až za mě promluví to, co mě v tu chvíli ovládalo. "Plameny očistí všechny viny. Věřte té ženě. To ona projde ohněm a změní osud celého kmene." Dolehla na mě hrůza z těch slov.
"Vždyť ji pošlou na smrt," vykřikla jsem, ale nikdo mě neslyšel. Spojení mezi mnou - jestli jsem to byla já, kdo vyřkl tu věštbu - a Gwalirem se přerušilo.
Gwalir vyšel ven z chrámu, pohlédl na kolem shromážděné a radostně zvolal: "Slyš Soví lide a raduj se, neboť v dnešní slavný den se k nám vrátila přízeň Velké matky."
Davem to zašumělo. Velká Matka promluvila.
A já si tím v tu chvíli byla stoprocentně jistá.

Ignis in nobis I. - Projít ohněm

Obtočila jsem si hlavu mokrým ručníkem a chystala se vydat do ohnivého pekla přede mnou. Věděla jsem, že je to šílené. Stejně to nezvládneš, zemřete tu oba, hlodal mi v hlavě škodolibý hlásek. Zachraň alespoň sebe, dokud máš ještě čas, přemlouval mě.
"Ne," odporovala jsem nahlas. "Buď budeme žít oba, nebo nikdo. Nenechám ho tady."
Můj syn, moje jediné dítě, sotva roční, spal v postýlce v ložnici. Všude bylo plno kouře, který mi zabraňoval pořádně dýchat a štípal mě do očí. Raději jsem je zavřela, skrčila se k zemi a co nejrychleji postupovala dál. Když jsem se dostala do pokoje, skoro poslepu jsem našla to, co jsem hledala. Stáhla jsem si z hlavy ručník a zabalila do něj své dítě. Měla jsem vzít s sebou dva, abychom byli před tím největším žárem chráněni oba.
Teď jsem ale měla před sebou mnohem těžší úkol. Dostat nás ven. S hrůzou jsem zjistila, že chodbu mezitím úplně zachvátily plameny. Nevěděla jsem, jak a kde požár vznikl, ale cesta zpět vedla jen skrze tu ohnivou hradbu. Zpanikařila jsem. Projít chodbou se rovnalo sebevraždě. Ale zůstat tu také. Naděje, že nás někdo zachrání, byla mizivá.
Udělala jsem první krok a tiskla jsem k sobě, to co mi bylo nejcennější. Cítila jsem, jak se na mně postupně vzněcuje oblečení a ten nesnesitelný žár mi stravoval celé tělo. Ta bolest byla příšerná. Prosila jsem Boha, abych už přestala trpět a dovolil mi zemřít. Nohy mi umdlévaly a já klesla na kolena. Už jsem neměla sílu jít. Smrt byla ode mě vzdálená jenom pár okamžiků.
"Pojď za mnou," zavolal na mě najednou nějaký ženský hlas. Byl tak blízko, věděla jsem, že kdybych udělala jen několik kroků, dostanu se ven. Jenže už bylo příliš pozdě, nemohla jsem dál. Byla jsem odsouzena k záhubě, tady, ve svém vlastním domě. A najednou byla všechna bolest pryč.
"No tak, honem!" Znovu ten hlas. "Musíš přece zachránit svého syna!"
Postavila jsem se na nohy, odhodlaná jít dál. Bylo jasné, že jsem mrtvá; už jsem nic necítila. Ale třeba bych mohla pomoci aspoň svému dítěti. Snad je to můj poslední úkol před tím, než budu smět odejít na věčnost. Nikdy jsem nevěřila v Boha, ale teď jsem tušila, že jsem Stvořiteli blízko jako nikdy a že existuje život po našem, pozemském životě.
"Pojď za mnou," opakovala ta žena. "Důvěřuj mi." Hlas měla jemný, až mě napadlo, jestli není anděl. Tak jsem šla za ní, krůček po krůčku, jak mě dokola vybízela.
A pak jsem uslyšela hluk. Ruch ulice a lidi překřikující se navzájem. Zbývalo jen málo z mé cesty. Někdo mě vzal kolem pasu a vynesl mě ven.
Alespoň jsem dokončila svůj úkol, pomyslela jsem si těsně předtím, než jsem definitivně ztratila vědomí.

Na okraji jedné indiánské vesnice uprostřed hor Jižní Ameriky seděla před svým domem žena a tkala. Bylo vidět, že už není nejmladší, vlasy jí prokvétaly šedinami a strasti chudého života jí do obličeje vryly hluboké vrásky. Její manžel nedávno zemřel a ona pro něj stále truchlila. Rodiče jí před lety vybrali dobrého muže. Denně za to děkovala Bohyni Matce, která nad jejím lidem vždy držela ochranu. Jenomže Bohyni se její děti nejspíš znelíbili, protože je nechala napospas dobyvatelům z cizího kmene, jejichž říše se den ze dnem rozrůstala. Před pěti ročními cykly napadli i území Sovího lidu, nejen hlavní město, ale i tuto vesničku.
Tkadlena měla na krku kožený řemínek s amuletem ve tvaru sovy, který vyjadřoval příslušnost k tomuto kmeni. Takový dostával při obřadu Dospělosti každý člen Sovího lidu, aby ho ochraňoval po celý jeho život.
"Mirsun!" Indiánka zvedla hlavu, aby zjistila, kdo jí to volá, a uviděla, že k ní běží jiná žena. Byla na první pohled mladší a vlasy měla spletené do dvou copů.
"Co se stalo, Ewando?" zeptala jí se Mirsun, když viděla zoufalý výraz v jejích očích.
"Jde o tvého syna," začala opatrně Ewanda. Mirsun se zděsila. Chillo byl jejím jediným dítětem a měl se brzy ženit. Neyu, svou nastávající, velmi miloval a se svatbou se čekalo proto, že zatím ještě nenastalo šťastné datum pro svazek těchto dvou lidí. Svatba se už ale blížila a přípravy byly v plném proudu.
"Vládce nepřátel shání další manželku," vysvětlovala Ewanda. "Tentokrát přijeli v míru a slíbili nám, že pokud ji zde najdou, nebudeme muset rok platit daně."
"To přece vím. Ale co s tím má společného Chillo?" nechápala starší žena.
"Vybrali Neyu." V té chvíli věděla Mirsun, že je zle. Její syn se bude strašně trápit, jakmile Neyu odvedou.
"Chillo se s tím ale nehodlal jen tak smířit. Zabil vůdce těch vyslanců," dořekla Ewanda tu strašnou zprávu.
"Cože?" Mirsun vyskočila na nohy. "Kde je?"
"Odvezou ho do města, aby ho soudili. Víš přece jak se trestá vražda." Věděla to, a moc dobře.
"Není jiná možnost?"
"Ne. Je mi to líto."
"Půjdu s nimi a zachráním ho. Je to můj syn," řekla Mirsun pevně.
"Do města?" zděsila se Ewanda. "Pěšky? To nemůžeš zvládnout. Nejsi zvyklá na dlouhé pochody."
"Musím to zkusit," trvala na svém Mirsun.
"Pak půjdu s tebou."

Chtělo se mi křičet. Jako bych byla já ta indiánka a byl to můj syn, koho chtějí popravit. Musejí ho nutně soudit nepřátelé? Ve vlastní vesnici by mu přece mohli dát nižší trest. Ale jaký? Neznala jsem místní zvyky a přesto jako bych sem patřila. Byl to zvláštní pocit.
"Co kdybych se přimluvila u Gwalira?" zeptala se za chůze Mirsun. Gwalir byl vůdce vesnice, jako jediný měl totiž dar rozmlouvat s Velkou Matkou, i když ta už dlouho mlčela. Byl u všech vážený, protože léty získal moudrost a vládl spravedlivě.
"Co by mu to pomohlo? Chillo stejně zemře. Kdyby mu Gwalir dal milost, nepřátelé by se vrátili pro posily a vyhladili by nás všechny."
"Alespoň by mohl zemřít doma," dodala Mirsun. Měla v očích slzy. Nechtěla o něj takhle přijít. Rodiče by neměli přežít své děti, pomyslela si hořce.

Povídka Ignis in nobis

Po dlouhé době jsem se zase rozhodla přidat něco do povídkové kategorie. Moje nejnovější povídka se jmenuje Ignis in nobis (to znamená Oheň v nás). Je to příběh o dvou ženách, které žijí každá v jiné době a přesto mají stejný úkol - projít ohněm. Jak se budou jejich osudy ovlivňovat navzdory staletím, které je od sebe dělí?
Původně to měla být jednorázová povídka, ale nakonec jsem se nějak rozepsala, a tak předpokládám, že bude mít čtyří kapitoly. Napsanou mám zatím asi polovinu.
Dneska sem přidám první část, zbytek bude v nejbližší době. Všem čenářům přeji příjemné počtení...

neděle 18. září 2011

Osamělý dům

Na jednom pražském sídlišti stál opuštěný dům. Byl to nevysoký činžák s vymlácenými okny a posprejovanými zdmi. Ten dům měl na kahánku, na příští měsíc mu naplánovali demolici. A na jeho místě měla vyrůst rezidence pro boháče.
Miloval příběhy svých obyvatel. Ty jediné ho ještě držely při životě. Měl rád tu mladou paní s kupou dětí, co měly každé jiného otce. Taky bývalou operní pěvkyni, co se vždycky ráno rozezpívávala u klavíru až do vysokého cé a všichni ostatní na ni nadávali. Stojaté vody třetího patra čeřil neustále se hádající manželský pár, v jejichž bytě v jednom kuse létalo nádobí. Těsně pod půdou žila stará paní a její jedinou životní láskou byly květiny, takže to u ní vždycky vypadalo jako ve skleníku. Ale nejvíc tenhle dům přilnul k básníkovi z prvního poschodí. Ten sedával celé dny ve svém oblíbeném křesle, opěvoval krásné ženy, západy slunce nebo přírodu a živořil z čeho se dalo. Chodil do města hrát na harmoniku a z toho získával alespoň pár drobných. Každý večer se vypravil na procházku a snil o tom, že jednou bude slavný.
Jenže tohle všechno už bylo pryč. Básník se odstěhoval jako poslední. Starý klavír odvezli stěhováci, hádaví manželé se nechali rozvést a stařenka ležela v hrobě bez květin, protože na ni přátelé dávno zapomněli.
A tak se dům díval na ulici. Ale viděl tak jako slepci. Protože neměl oči, vnímal celým povrchem těla, všechnu tu uspěchanost okolního světa. Cítil lidské emoce, jak jedna bojuje s druhou. Vždycky se těšil na noc, až se všechno kolem utichne a bude alespoň trochu klidu. Byl starý a unavený, a bez okolků si to připouštěl. Ne jako lidé, co se jako děti těší na to až budou dospělí a ve stáří se snaží vypadat mladší.

Jednoho dne se zničehonic objevila asi dvanáctiletá holčička v kostkovaných šatech se dvěma roztomilými culíčky na hlavě. Dům přemýšlel, co tam asi chce; bylo to už dlouho, co se někdo procházel po jeho chodbách. Pak si dívka stoupla do jedné z přívětivěji vypadajících místností a začala zpívat. Prostě jen tak.
"Krásně zpíváš," zašeptal dům. Holčička se poplašeně rozhlédla.
"Je tu někdo?" zeptala se do prostoru.
"Vlastně není. Stvořila sis mě ve svém srdci. Tak dlouho přeci chceš, aby někdo pochválil tvůj zpěv."

Dům měl pravdu. Zpívání milovala úplně odmalička. Toužila chodit na hodiny zpěvu, ale její maminka si přála něco jiného. Živila se jako malířka a chtěla, aby dcera jednou převzala její řemeslo. Svého otce holčička nikdy nepoznala, maminka o něm vůbec nemluvila; a dceru nikdy nenapadlo se zeptat. Žily chudě, protože matčin výtvarný ateliér moc neprospíval. Nemohly si dovolit platit dva kroužky najednou. A tak holčička začala poslušně chodit na výtvarné kurzy.
Ve škole jí mnohokrát říkali, že má hudební talent, ale její maminka o tom nechtěla ani slyšet. Zlobila se, když si její dcera doma prozpěvovala. A tak se dívka rozhodla, že bude chodit zpívat sem.

"Zazpívej mi ještě," prosil dům. "Nebo aspoň něco řekni."
"Proč?" otázala se dívka. "Připadám si divně, když mluvím sama pro sebe."
"Udělala bys mi radost," škemral dál. "Jsem tu tak dlouho sám."
"Před chvílí jsi říkal, že jsem si tě vymyslela." Začínala se v tom ztrácet.
"Nechtěl jsem tě vyděsit. Pak bys odešla a zase bych tu osaměl. Krom toho, není moc lidí, se kterými si můžu povídat."
"Jak to?"
"Většina z nich mě neposlouchá. Nebo nechce slyšet."
Tak mu vyprávěla svůj příběh, o tom, co se děje ve městě a spoustu novinek. Měla pocit, že jí rozumí. Poprvé za život měla opravdového kamaráda. Tím si byla jistá.
"Už budu muset jít," špitla po chvíli ticha.
"Přijdeš ještě někdy?"
"Nevím." Neříkala tak úplně pravdu. Věděla určitě, že se sem dřív nebo později vrátí. "Snad."

Od té doby chodila dívka do toho domu pravidelně. Vždycky jenom na chvilku, po škole, aby o tom maminka nevěděla. Už tam nezpívala, jenom si povídali. Přišlo jí to důležitější. A domu už nezbývalo moc času.
Jednou, když se dívenka, tentokrát v růžových šatičkách po kolena, zase objevila v té místnosti jako poprvé, odhodlal se dům prozradit jí nevyhnutelné.
"Už sem asi nebudeš moct chodit." Odmlčel se. "Budou mě bourat."

Ten večer byla doma sama. Její matka často odcházela pryč. Dívka se toho dřív bála. Bála se tmy, strašidel a zlodějů. Bála se, že se maminka už nevrátí a nechá jí samotnou navždy. Dneska si ale připadala velká, skoro dospělá. Věděla, že bude muset bojovat. O svého nejbližšího a jediného přítele. Jenže netušila jak.
Ani nevěděla proč šla zrovna do matčina ateliéru. To místo měla ráda. Vonělo to tam barvami a bylo to tam útulně zařízené, protože obě tam trávily víc času než v jiných místnostech bytu. Dívka tam ráda s maminkou chodila; četla si a nebo ji sledovala jak maluje. Ale sama štětec do ruky nikdy nevzala.
Maminka malovala většinou krajiny, městská panoramata nebo portréty na zakázku. Jen jeden obraz se jejímu stylu naprosto vymykal. Jmenoval se Nejkrásnější sen a ona řekla, že ho nikdy neprodá, za žádnou cenu. Měl pro ni nevyčíslitelnou hodnotu. Zobrazoval celý její život. Ta myšlenka ji napadla úplně náhodou. Jednou její dcera usnula v ateliéru a ona ji začala malovat.

A právě před tenhle obraz si dnes dívka sedla. Viděla sama sebe, jen v trochu mladším vydání, opřenou hlavou o křeslo, a motýla, provázejícího snovou krajinou. A pak si toho všimla. Mezi hvězdným prachem, rozesetým skoro po celém plátně jako hejna zářících světlušek, se objevoval text. Spousty vět napsaných hnědě a zlatě. Ta drobounká písmenka byla skoro nečitelná, přesto šlo jasně poznat matčin rukopis.
Přišlo jí důležité ten text rozluštit. Něco jí říkalo, že pokud se jí to povede, dostane odpovědi na své otázky. A tak četla a obraz ji úplně pohltil. Byly to verše. Báseň od muže pro ženu.
"Tati," zašeptala dívka, protože si byla jistá, kdo je autorem těchhle řádků. Byl to její otec.
Ve spodní části obrazu se několikrát opakovala věta: Drahá, i kdybys chtěla, čas nezastavíš, a postupně se vytrácela do pozadí. Tak proto ty obrácené ciferníky. Snaha bojovat proti času. Pochopila, že ten obraz má úplně jiný význam, než si kdy myslela.

Ani si nevšimla, že se její maminka vrátila a objala ji kolem ramen. A tak tam seděly dlouho do noci. A v tom konejšivém tichu si byly blíž, než kdykoli předtím. Obě se bály promluvit, jako by tím mohly porušit jakousi křehkou rovnováhu.

Další den už od rána dívka přesně věděla, co musí udělat. Ve škole skoro nevnímala, co se děje kolem. Doma uvařila konvici čaje, vytáhla z kredence balíček sušenek a dva hrníčky a to všechno odnesla mamince do ateliéru.
"Musíme si promluvit," pravila s vážným výrazem ve tváři, když malířka zvedla oči od plátna. "Pověz mi něco o tatínkovi," poprosila.
"Věděla jsem, že s jednou zeptáš," řekla a s povzdechem se posadila ke stolu. "Sedni si taky. Bude to na delší vyprávění."

Po tom rozhovoru obě dlouho mlčely; pak se vydaly k polorozpadlému domu, kterého se matka tak dlouho obávala. Vyvolával v ní totiž příliš mnoho vzpomínek, které chtěla potlačit.
Dívka kráčela chodbami, kde už byla tolikrát, jako ve snách. Teď viděla všechno v jiném světle. Tady se totiž odehrával celý matčin příběh. Vedla ji do místnosti, kam chodila zpívat, nebo si povídat s domem. Byl to obývák básníkova bytu. Teď už bylo dívce jasné, proč poprvé zabloudila právě sem.
"Tohle je moje maminka," zašeptala. Malířka se na ni tázavě podívala, s kým to mluví.
"Vždyť tu já přece znám," zasmál se dům.
"Slyšíš?" obrátila se holčička na matku.
"Co myslíš?"
"Naslouchej srdcem," poradila jí. A opravdu, fungovalo to.
"Těší mě, že zase vidím ženu, pro kterou byly napsány všechny básně mého někdejšího obyvatele. On vás miloval a položil by za vás život. A vy jste mu zlomila srdce," dodal smutně.
"Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. A neříkám, že jsem udělala správně, když jsem od něj odešla. Byli jsme příliš rozdílní, než abychom mohli být spolu." Zhluboka se nadechla a pokračovala. "Trápila jsem se stejně jako on, protože jsem myslela, že bude snazší, když ho prostě vymažu ze života… Jenomže všechno mi ho připomínalo. Jako by mi celý svět vyčítal moji chybu." Obrátila se ke své dceři. "Proto jsem nechtěla, abys zpívala. Bylo mi jasné, že hudební talent můžeš mít jen těžko po mně."

Prázdnou chodbou se rozléhaly kroky. Po domě se pomalu procházela dívka se svěšenou hlavou. Věděla, že je tu naposledy. Nedokázala tomu zabránit, úplně selhala. Přesto jako by ve vzduchu cítila změnu k lepšímu.
"Včera jsem se poprvé viděla s tatínkem." Nebyla to úplná pravda, znala ho. Jen si na to nepamatovala, bylo to už hodně dávno.
"Můžeme ti být všichni vděční. Možná se k sobě s maminkou vrátí. Jak to všechno dopadne, ukáže až čas, možná je ta doba rozdělila a už k sobě nenajdou cestu. Ale já doufám. Oba by si zasloužili trochu štěstí."
Dům neodpovídal. Ponořil se do zasmušilého ticha.
"Je mi to moc líto. Neuměla jsem tě zachránit. Drahý, čas nezastavíš," opakovala slova z matčina obrazu. Najednou si uvědomila, kolik je v nich pravdy.
Konečně dům promluvil. "Už tu dávno nebudu a svět budou ovládat mladší než já. Je jen na tobě, jak bude vypadat tvůj život. Ale já ti z celého srdce přeji, abys byla šťastná. To já ti musím být vděčný. Dala jsi mi na sklonku života cíl a to není málo…"
A pak už nebylo slyšet nic jiného než vzdálený šum velkoměsta.

Medailon - IV. Vdávat se? Ani mě nenapadne!

A tak jsem se ponořila do minulosti a vyprávěla Markétě celý svůj příběh.
Odmala jsem byla obklopená luxusem a vším možným pohodlím. Dalo by se říct, že jsem dost zlenivěla. Ale také jsem se nudila. Na všech těch zábavách jsem se musela tvářit mile a vzorně, abych proti nám náhodou neznepřátelila jiný šlechtický rod. Také k nám chodili učitelé, učila jsem se nejen číst a psát, ale i tančit, hrát na klavír a jiné nezbytnosti v naší společenské vrstvě.
Ale budoucnost jsem měla, a mám, jasnou. Dobře se vdát, a stát se tak politickým pojítkem mezi naším a dalším významným rodem. Nedávno mi už rodiče začali vyhlížet ideálního manžela. A pak mě seznámili s mladým baronem Hvězdoslavem, o rok staršího, než jsem já. Už podle jména jsem se bála, jaký člověk to bude, ale po čtvrthodině konverzace s ním jsem zjistila, že mu asi i ten mozek zarostl sádlem…
Nevím, podle čeho ho rodiče přesně našli, ale taky mi mohli vybrat někoho inteligentnějšího. Chci říct, že za to, že má ve svých sedmnácti metrák, asi tak úplně nemůže, ale jediná věc, která ho nezačne nudit po pěti minutách, je těšit se na vojnu. Přesně tak. Nemůže se dočkat, až bude střílet po nepřátelích. Jsem zvědavá, jak to se svou váhou na vojně vydrží. Ale to už se asi nedozvím, protože tohohle nápadníka jsem rázně odmítla.
Otec samozřejmě zuřil. Já jsem mu ale sdělila, že než se vdát za Hvězdoslava, radši budu žít jako chudá služebná. Ale otec na to reagoval úplně jinak, než jsem čekala.
"Tak víš co, zkus si žít jako služka, když chceš. Ale pokud uznáš, že jsem měl pravdu a vrátíš se domů, vezmeš si prvního šlechtice, kterého ti vyberu. Bez odmlouvání." A odešel z místnosti.
Mně nezbývalo nic jiného, než na jeho návrh přistoupit. Už kvůli své hrdosti. Matka mě sice přemlouvala, abych neodjížděla, protože mě jakožto svou jedinou dceru nechtěla tak rychle ztratit, ale já jsem odejít musela alespoň na čas.
Matka s otcem se kvůli tomu pohádali, slyšela jsem je přes dveře pokoje. On jí ale vysvětlil, že jsem dost velká na to, abych si vyřešila svou budoucnost podle sebe. A měl pravdu. Už nebyla možnost, jak se z toho vykroutit bez ostudy. Co jsem si uvařila, to si taky sním…
"A tak jsem se dostala sem. Protože jsem předtím nikdy pořádně nepracovala, moc dobře víš, že se mi tu ze začátku děly samé katastrofy."
Markéta se maličko pousmála. V tu chvíli jsem už věděla, že jsem udělala dobře, když jsem se jí svěřila.
"Ale jsem ráda, že jsem tady. Myslím, že se mi to určitě někdy bude hodit…" Ani jsem netušila, jak velkou mám v tu chvíli pravdu.

Medailon - III. Zámecká mučírna

Takže tady je další kapitola, ale obávám se, že to stejně nikdo nečte...

Otec na sobě nedal vůbec nic znát. Jako by bylo úplně normální, nechat se obsluhovat vlastní dcerou. Chápu, že nemohl dopustit, aby to zjistili ostatní, ale měl mi alespoň naznačit, že mě poznal. I když v tuhle chvíli jsem už zjevně nebyla jeho dcera, ale pouhá služka.
"Co se děje, Sylvie?" ptala se mě Markéta, když viděla, jak jsem vyděšená.
"Otec," odpověděla jsem, jako by to všechno vysvětlovalo. Nechápavě se na mě zadívala.
"Je tam," zašeptala jsem. Najednou mi došlo, že jsem to neměla prozradit. Byla jsem z toho setkání tak rozhozená, že jsem nevěděla, co povídám. Jenže už bylo pozdě. Markéta vzala podnos s pečeným jehněčím a spěchala do jídelny.
"Nikdo tam není," divila se Markéta, když se vrátila. "Navíc jsi říkala, že tvůj otec je už rok po smrti." Abych se vyhnula odpovědi, popadla jsem nějakou nádobu a odkráčela z místnosti. Tvářila jsem se, jako že se nic neděje. Nevěděla jsem, jestli můžu Markétě věřit tolik, abych jí vyprávěla celý příběh. A možná by to ani nepochopila… Přesto jsem se rozhodla, že jí povím, kdo vlastně jsem.
Když byla kuchyň po obědě uklizená, přitočila jsem se k Markétě, a tak, aby to nikdo neslyšel, jsem jí sdělila, že si s ní chci promluvit, ale tajně. Udiveně se na mě podívala, ale přikývla, že rozumí. Že prý zná místo, kde nás nebude nikdo poslouchat.

Vedla mě úzkou chodbou, která mířila do sklepení. Tam jsme mnohokrát odbočily, a kdyby mě tam v tu chvíli nechala, nenašla bych cestu zpátky. Došly jsme do nevelké kamenné místnosti, a na stěnách tam visely všelijaké rezivé nástroje.
"Kde to jsme?" otázala jsem se. Ale ani jsem se ptát nemusela, odpověď mi došla vzápětí. "Zámecká mučírna," potvrdila moji domněnku Markéta. "Ale už se nepoužívá. A nikdo sem ani nechodí, takže se nemusíš bát, že by se tu někdo objevil."
Zaprášené a rezivé mučící nástroje ale vypadaly pořád děsivě. Napadlo mě, jestli u nás doma máme taky takovou mučírnu. To mně připomnělo, proč jsme sem vlastně přišly. Markéta mi ještě musela slíbit, že to, co se tu dneska dozví, zůstane jen mezi námi.
"Tak tedy," odkašlala jsem si. "Chtěla jsem ti vysvětlit, jak je to s mou rodinou. Můj otec stále žije, matka také, a vlastníme houf služebnictva." Nechtěla jsem, aby to znělo jako vychloubání.
Markéta na mě koukala, jako kdybych řekla největší nesmysl všech dob.
Podala jsem jí ruku a představila se: "Hraběnka Anna Beatrice z rodu Efeusberků, těší mě. A jedním z hostů markýzy Violy je pan hrabě Konrád z Efeusberka, můj otec."
Markéta na mě jen němě zírala. "A co tedy děláte zde… slečno hraběnko?" dostala ze sebe nakonec.

Medailon - II. Návštěva

Neumím lhát, a tak jsem se Amélii nemohla podívat do očí. Honem jsem hledala nějakou tu výmluvu. "Víte…" začala jsem nepřesvědčivě. "Máme, tedy měli jsme, doma služebnictvo… jenže pak zemřel otec a došly nám peníze. Já jsem z nás dětí nejstarší a tak nezbývá nic jiného, než abych aspoň trochu vydělávala…" Nevím, jestli mi v tu chvíli věřila, a já měla strach, že mě vyhodí a budu se muset domů s ostudou. "To je mi líto." Vypadalo, že to tak i myslí. "Ale proč si mi to neřekla hned?" zeptala se. "Bála jsem se, že byste mě tu nenechala…" řekla jsem opatrně. "Budu se snažit, opravdu."
A tak jsem se snažila. Po večeři jsem dostala za úkol vymést krb a pak jsem měla pomoct ostatním s mytím podlahy. Když jsem vyčistila ohniště, chopila jsem se těžkého kýble s vodou a chystala se drhnout podlahu. "Tady už je to čistý, to nevidíš?" utrhnul se na mě jeden z čeledínů. "Sypou se z tebe saze, koukej to uklidit!" "Promiňte, já jsem tu nová," omlouvala jsem se se sklopenýma očima. "A taky pěkně nešikovná," dodal a odešel. Bylo mi to líto, ještě nikdo se mnou takhle nejednal. Nejradši bych se rozběhla domů.
Ale učila jsem se. Postupně mi kbelíky plné vody připadaly lehčí, práce míň namáhavá a chudá strava pro služebnictvo chutnější.
Přišel čas, abych začala obsluhovat panstvo u stolu. Markéta, která tu sloužila už víc než rok, mi s hodně věcmi pomáhala a docela jsme se spřátelily. "Jaká je markýza Viola?" zeptala jsem se jí, protože jsem markýzu nikdy neviděla. Potřebovala jsem vědět, jak se mám chovat. "Je dost přísná," vyprávěla Markéta. "Ale máme jí tu celkem rádi. Její manžel, markýz Albrecht, se ale nedávno ztratil. Šel do sklepa a už se odtamtud nevrátil. Nikdo neví, co se mu stalo. A markýza je od té doby dost nedůtklivá, tak si dávej pozor, abys neudělala nic, co by jí rozčílilo. Radši ani nic neříkej, pokud se tě nebudou ptát."
Její slova mě moc nepovzbudila, částečně také proto, že jsem jídla šlechticů znala jen z té druhé strany, vždycky jsem se nechala obsluhovat.
Vzala jsem tác s hrníčky a konvicí s čajem a prošla dveřmi do jídelny. U stolu po Violině pravici bylo volné místo, kde sedával markýz Albrecht. Po její levé ruce seděli jejich děti, nejstarší syn Václav se svou manželkou Annou, mladší Richard a nakonec nejmladší markýzka Barbora. Alespoň jsem věděla, jak se všichni jmenují. Markéta mi předem řekla jejich jména.
Na podnose jsem měla šest šálků. Každému jsem dala jeden a nalila do nich čaj. S posledním hrníčkem na táce jsem se vydala zpátky do kuchyně. "Haló, slečinko," ozval se za mnou ženský hlas. Otočila jsem se. Markýza se na mě podívala. "Proč neseš ten šálek zpátky?" otázala se mě ostře. "Já…" Nenechala mě ani domluvit. "Ty zřejmě nevíš, že by se pan markýz taky rád napil, že?" Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. "Hned to napravím paní," řekla jsem, ale nevěděla jsem jak. Pak mě něco napadlo. Šla jsem k místu pana markýze a položila tam hrnek s čajem. Markýza byla už viditelně spokojená. Rychle jsem odspěchala z místnosti.
"Paní Viola nechává prostírat i pro pana markýze, kdyby se náhodou vrátil a měl hlad," vysvětlila mi po snídani Markéta. "Měla jsi štěstí, že tě nepotrestala, mohla se taky pořádně urazit. Znova by ti to už neprošlo," varovala mě.
Příště už jsem si dávala pozor. Nandávala jsem jídlo a nalévala jsem pití i pro markýze Albrechta. Jen mi vrtalo hlavou, co se s tím jídlem potom děje. Když na nás pak zazvonili, ať jdeme sklízet ze stolu, nikdy už tam nebylo.
Jednou nám před obědem v kuchyni řekli, že přijela návštěva, takže máme prostřít pro víc lidí. Vešla jsem do jídelny. Některé ze šesti hostů jsem od vidění znala, ze zábav u nás na zámku, ale když jsem se podívala na muže, sedícího hned vedle prázdného místa, málem mi leknutím vypadla mísa s polévkou z ruky. Tím mužem byl totiž můj otec.

Medailon - I. Dveře do zámku

Tak tady je první kapitola. Mám už pár dílů a nevim, jestli mám pokračovat, tak když to budete někdo číst, napište mi co si o tom myslíte...

Nerozhodně jsem stála u vchodu do zámecké kuchyně na panství markýzy Violy. Vítr mi cuchal vlasy, zvyklé na každodenní zdlouhavou péči služebných, teď jsem je ale měla stažené jen do nedbalého drdolu. Oblečená jsem byla jen ve tmavých, hrubě šitých šatech pro služebnictvo, namísto těch honosných a bohatě zdobených, které jsem nosívala už od dětství.
Musela jsem se rozhodovat rychle. Bylo před bouřkou a co nevidět mohlo začít pořádně pršet. V té době jsem ještě mohla couvnout, ale moje hrdost mi v tom zabránila.
Uchopila jsem do ruky zdobené klepadlo a třikrát s ním uhodila do dveří. Za sebou jsem zaslechla rachocení kol od kočáru, jenž mě sem přivezl. Teď jsem tu zůstala sama. Za chvíli mi přišla otevřít tmavovlasá služebná asi tak v mém věku a nepřátelsky si mě měřila. "Co si přeješ?"zeptala se mě úsečně. "Já… přišla jsem se ucházet o práci v kuchyni." V tu chvíli mi opravdu nebylo do smíchu. Dívka se beze slova otočila a já váhavě vykročila za ní.
Prošly jsme dlouhou chodbou a zastavily se na konci u ne příliš širokých dveří. "To je pokoj paní Amélie, co na kuchyň dohlíží. My ostatní spíme tady vedle, ve společné ložnici. Tak hodně štěstí," popřála mi dívka. Najednou se tvářila docela mile. Když odcházela, ještě se otočila. "Já jsem Markéta…" představila se. "Já," začala jsem a málem bych se představila svým pravým jménem. "Jmenuji se Sylvie."
Zaklepala jsem na dveře od pokoje. Otevřela přátelsky se usmívající paní, rozhodně straší, než moje matka. "Dobrý den," pozdravila jsem. "Přišla jsem se zeptat, jestli nemáte volné místo v kuchyni." "No, podle toho na co." Nechápavě jsem se na ní podívala. "Na ujídání večeří určitě ne... Promiň, to byl jen vtip." Amélie se na mě znovu usmála. "Aha. Víte, ale já toho moc neumím. Doma v kuchyni pracovala hlavně matka," zalhala jsem. Nemohla jsem přece prozradit, kdo doopravdy jsem. Představa hraběnky Eleonory, otáčející se kolem plotny, byla sice legrační, ale jak to zvládnu já, z toho jsem měla strach. "No, nevadí, vypadáš šikovně, určitě se všechno brzo naučíš." O tom jsem pochybovala, ale nic jiného se dělat nedalo. "Pojď, v kuchyni teď nikdo není, tak ti to tam ukážu," řekla.
Kuchyně byla velká, ale s naší jsem jí srovnávat nemohla, když jsem tam nikdy nebyla. Mohla jsem se tam aspoň podívat, abych věděla jak to chodí, napadlo mě, ale to už bylo pozdě. Snažila jsem se aspoň si zapamatovat všechno, co mi paní Amélie povídala.
"Víš co," navrhla mi, když viděla, že z toho nejsem moc moudrá. "Uděláme to takhle. Prvních pár dní budeš pomáhat jen s úklidem a potom, myslím si, že ti to půjde, budeš obsluhovat panstvo u stolu, ano?" Přikývla jsem. To by nemuselo být zas tak těžké. "Teď ti ještě ukážu, kudy se chodí do zámku."
Byly to malé dveře na druhém konci místnosti. "Občas jdou špatně otevřít. Zkus si to," pobídla mě Amélie. Zatáhla jsem pořádně za kliku a dvířka se s vrznutím otevřela. První malý úspěch.
Amélie si mě ale pozorně prohlédla. "Děvče, vždyť máš úplně bílé ruce. Pracovala jsi vůbec někdy?"