Obtočila jsem si hlavu mokrým ručníkem a chystala se vydat do ohnivého pekla přede mnou. Věděla jsem, že je to šílené. Stejně to nezvládneš, zemřete tu oba, hlodal mi v hlavě škodolibý hlásek. Zachraň alespoň sebe, dokud máš ještě čas, přemlouval mě.
"Ne," odporovala jsem nahlas. "Buď budeme žít oba, nebo nikdo. Nenechám ho tady."
Můj syn, moje jediné dítě, sotva roční, spal v postýlce v ložnici. Všude bylo plno kouře, který mi zabraňoval pořádně dýchat a štípal mě do očí. Raději jsem je zavřela, skrčila se k zemi a co nejrychleji postupovala dál. Když jsem se dostala do pokoje, skoro poslepu jsem našla to, co jsem hledala. Stáhla jsem si z hlavy ručník a zabalila do něj své dítě. Měla jsem vzít s sebou dva, abychom byli před tím největším žárem chráněni oba.
Teď jsem ale měla před sebou mnohem těžší úkol. Dostat nás ven. S hrůzou jsem zjistila, že chodbu mezitím úplně zachvátily plameny. Nevěděla jsem, jak a kde požár vznikl, ale cesta zpět vedla jen skrze tu ohnivou hradbu. Zpanikařila jsem. Projít chodbou se rovnalo sebevraždě. Ale zůstat tu také. Naděje, že nás někdo zachrání, byla mizivá.
Udělala jsem první krok a tiskla jsem k sobě, to co mi bylo nejcennější. Cítila jsem, jak se na mně postupně vzněcuje oblečení a ten nesnesitelný žár mi stravoval celé tělo. Ta bolest byla příšerná. Prosila jsem Boha, abych už přestala trpět a dovolil mi zemřít. Nohy mi umdlévaly a já klesla na kolena. Už jsem neměla sílu jít. Smrt byla ode mě vzdálená jenom pár okamžiků.
"Pojď za mnou," zavolal na mě najednou nějaký ženský hlas. Byl tak blízko, věděla jsem, že kdybych udělala jen několik kroků, dostanu se ven. Jenže už bylo příliš pozdě, nemohla jsem dál. Byla jsem odsouzena k záhubě, tady, ve svém vlastním domě. A najednou byla všechna bolest pryč.
"No tak, honem!" Znovu ten hlas. "Musíš přece zachránit svého syna!"
Postavila jsem se na nohy, odhodlaná jít dál. Bylo jasné, že jsem mrtvá; už jsem nic necítila. Ale třeba bych mohla pomoci aspoň svému dítěti. Snad je to můj poslední úkol před tím, než budu smět odejít na věčnost. Nikdy jsem nevěřila v Boha, ale teď jsem tušila, že jsem Stvořiteli blízko jako nikdy a že existuje život po našem, pozemském životě.
"Pojď za mnou," opakovala ta žena. "Důvěřuj mi." Hlas měla jemný, až mě napadlo, jestli není anděl. Tak jsem šla za ní, krůček po krůčku, jak mě dokola vybízela.
A pak jsem uslyšela hluk. Ruch ulice a lidi překřikující se navzájem. Zbývalo jen málo z mé cesty. Někdo mě vzal kolem pasu a vynesl mě ven.
Alespoň jsem dokončila svůj úkol, pomyslela jsem si těsně předtím, než jsem definitivně ztratila vědomí.
Na okraji jedné indiánské vesnice uprostřed hor Jižní Ameriky seděla před svým domem žena a tkala. Bylo vidět, že už není nejmladší, vlasy jí prokvétaly šedinami a strasti chudého života jí do obličeje vryly hluboké vrásky. Její manžel nedávno zemřel a ona pro něj stále truchlila. Rodiče jí před lety vybrali dobrého muže. Denně za to děkovala Bohyni Matce, která nad jejím lidem vždy držela ochranu. Jenomže Bohyni se její děti nejspíš znelíbili, protože je nechala napospas dobyvatelům z cizího kmene, jejichž říše se den ze dnem rozrůstala. Před pěti ročními cykly napadli i území Sovího lidu, nejen hlavní město, ale i tuto vesničku.
Tkadlena měla na krku kožený řemínek s amuletem ve tvaru sovy, který vyjadřoval příslušnost k tomuto kmeni. Takový dostával při obřadu Dospělosti každý člen Sovího lidu, aby ho ochraňoval po celý jeho život.
"Mirsun!" Indiánka zvedla hlavu, aby zjistila, kdo jí to volá, a uviděla, že k ní běží jiná žena. Byla na první pohled mladší a vlasy měla spletené do dvou copů.
"Co se stalo, Ewando?" zeptala jí se Mirsun, když viděla zoufalý výraz v jejích očích.
"Jde o tvého syna," začala opatrně Ewanda. Mirsun se zděsila. Chillo byl jejím jediným dítětem a měl se brzy ženit. Neyu, svou nastávající, velmi miloval a se svatbou se čekalo proto, že zatím ještě nenastalo šťastné datum pro svazek těchto dvou lidí. Svatba se už ale blížila a přípravy byly v plném proudu.
"Vládce nepřátel shání další manželku," vysvětlovala Ewanda. "Tentokrát přijeli v míru a slíbili nám, že pokud ji zde najdou, nebudeme muset rok platit daně."
"To přece vím. Ale co s tím má společného Chillo?" nechápala starší žena.
"Vybrali Neyu." V té chvíli věděla Mirsun, že je zle. Její syn se bude strašně trápit, jakmile Neyu odvedou.
"Chillo se s tím ale nehodlal jen tak smířit. Zabil vůdce těch vyslanců," dořekla Ewanda tu strašnou zprávu.
"Cože?" Mirsun vyskočila na nohy. "Kde je?"
"Odvezou ho do města, aby ho soudili. Víš přece jak se trestá vražda." Věděla to, a moc dobře.
"Není jiná možnost?"
"Ne. Je mi to líto."
"Půjdu s nimi a zachráním ho. Je to můj syn," řekla Mirsun pevně.
"Do města?" zděsila se Ewanda. "Pěšky? To nemůžeš zvládnout. Nejsi zvyklá na dlouhé pochody."
"Musím to zkusit," trvala na svém Mirsun.
"Pak půjdu s tebou."
Chtělo se mi křičet. Jako bych byla já ta indiánka a byl to můj syn, koho chtějí popravit. Musejí ho nutně soudit nepřátelé? Ve vlastní vesnici by mu přece mohli dát nižší trest. Ale jaký? Neznala jsem místní zvyky a přesto jako bych sem patřila. Byl to zvláštní pocit.
"Co kdybych se přimluvila u Gwalira?" zeptala se za chůze Mirsun. Gwalir byl vůdce vesnice, jako jediný měl totiž dar rozmlouvat s Velkou Matkou, i když ta už dlouho mlčela. Byl u všech vážený, protože léty získal moudrost a vládl spravedlivě.
"Co by mu to pomohlo? Chillo stejně zemře. Kdyby mu Gwalir dal milost, nepřátelé by se vrátili pro posily a vyhladili by nás všechny."
"Alespoň by mohl zemřít doma," dodala Mirsun. Měla v očích slzy. Nechtěla o něj takhle přijít. Rodiče by neměli přežít své děti, pomyslela si hořce.
Žádné komentáře:
Okomentovat