Naposled.
To slovo jí celý den znělo v hlavě. Celou tu dobu, když se chystala na ples, když odkládala kabát v šatně, nechala rodiče u stolu a vyrazila na parket, když si naproti sobě stoupla řada kluků a holek a když taneční mistr vyslovil stejně jako už tolikrát: "Pánové, prosím, zadejte se." Usmála se při pomyšlění na to jak byla první hodinu tanečních nervózní z toho, že tam měla jen tak stát a ptát se sama sebe, kdo si pro mě asi přijde? Na to si už celkem za toho půl roku zvykla. V hlavě jí vířily vzpomínky na všechno, co se za tu dobu stalo, taneční, společňák, prodloužené, zimní ples, předtančení, maturiťák, jako barevní motýli jí v hlavě zářila nádhera plesů... a co pak? Omámenost, někdy smutek, zklamání... Ne, tentokrát ne, slíbila si. Ale podaří se to? Tohle si slibovala vždycky. Ale možná už se za tu dobu naučila nic nečekat...
Nepřekvapilo ji, že si pro ni nikdo nepřišel. Dalo by se to svést na to, že stála moc vzadu. Ano, kluků bylo vždycky málo... Na květinový waltz se jen dívá... Večer je dlouhý a nakonec může být ještě ráda, že si chvíli odpočine. A pak přijde první tanec, další... přestává to počítat. Celý sál v horku splývá v pestrou duhu, všechno kolem se točí. Ne, dnešek si nenechá zkazit. Tančí, a tanec byl pro ni vždycky důležitý. Součást její duše.
Protančit celý večer, přesně to si přála. Na chmurné myšlenky nebylo místo. Byla šťastná. Ale na jednu maličkost přece jen zapomněla. Že tohle jsou poslední taneční a že zklamání stejně přijde. Ale tancovala s tím s kým chtěla a to bylo hlavní. Přotože tohle bylo...
Naposled.
To slovo jí celý den znělo v hlavě. Celou tu dobu, když se chystala na ples, když odkládala kabát v šatně, nechala rodiče u stolu a vyrazila na parket, když si naproti sobě stoupla řada kluků a holek a když taneční mistr vyslovil stejně jako už tolikrát: "Pánové, prosím, zadejte se." Usmála se při pomyšlění na to jak byla první hodinu tanečních nervózní z toho, že tam měla jen tak stát a ptát se sama sebe, kdo si pro mě asi přijde? Na to si už celkem za toho půl roku zvykla. V hlavě jí vířily vzpomínky na všechno, co se za tu dobu stalo, taneční, společňák, prodloužené, zimní ples, předtančení, maturiťák, jako barevní motýli jí v hlavě zářila nádhera plesů... a co pak? Omámenost, někdy smutek, zklamání... Ne, tentokrát ne, slíbila si. Ale podaří se to? Tohle si slibovala vždycky. Ale možná už se za tu dobu naučila nic nečekat...
Nepřekvapilo ji, že si pro ni nikdo nepřišel. Dalo by se to svést na to, že stála moc vzadu. Ano, kluků bylo vždycky málo... Na květinový waltz se jen dívá... Večer je dlouhý a nakonec může být ještě ráda, že si chvíli odpočine. A pak přijde první tanec, další... přestává to počítat. Celý sál v horku splývá v pestrou duhu, všechno kolem se točí. Ne, dnešek si nenechá zkazit. Tančí, a tanec byl pro ni vždycky důležitý. Součást její duše.
Protančit celý večer, přesně to si přála. Na chmurné myšlenky nebylo místo. Byla šťastná. Ale na jednu maličkost přece jen zapomněla. Že tohle jsou poslední taneční a že zklamání stejně přijde. Ale tancovala s tím s kým chtěla a to bylo hlavní. Přotože tohle bylo...
Naposled.
Žádné komentáře:
Okomentovat