Myslím, že to bylo asi ve středu, nebo nějak tak, a já jsem jela tramvají ze školy domů a měla jsem vztek, na celý svět. Já obecně nemám poslední dobou moc dobrou náladu, na všechny se utrhuju a pak mě to mrzí. I když sestřenka mi včera řekla, že má ze mě radost, když jsem veselá, jenže ta mě slyšela jen po telefonu. A koneckonců, když s ní mluvím po čtvrt roce, tak přece nemůžu být protivná. Natolik se ještě ovládat umím.
Ale abych se vrátila k tý středě. Řekněme, že to středa byla. No, zkrátka, stála jsem v narvané tramvaji, jednou rukou jsem se držela tyče a v druhý ruce jsem měla knížku, která mě vůbec nebavila, a pokušela se číst. Určitě na mě nebyl moc pěkný pohled, jak se snažím udržet stabilitu a nespadnout, když tramvaj prudce zabrzdí, a mračím se jako čert. Ani nevím, z čeho jsem měla tak špatnou náladu, venku svítilo sluníčko a na sboru jsme se právě dozvěděli, že nejspíš pojedeme zase do Říma. No a pak jsem to uviděla. Kdo hádá, že jsem viděla někoho známýho nebo nějakýho pěknýho kluka, je vedle jak ta jedle... Na jednom ze sedadel blízko mě seděla paní. Vůbec jsem jí neznala a i tak mě na první pohled upoutala. Protože ona se usmívala. Uprostřed tramvaje plné zachmuřených lidí. Celou cestu. A víte co? Já jsem začala přemýšlet, jestli je vůbec při smyslech. Chápete to, to je úplná pitomost. Ale já už jsem nejspíš tak zdegenerovaná okolím, že mi úsměv připadá skoro jako z jiné planety.
Když jsem byla malá a šly jsme s maminkou po ulici, spatřila jsem duhu. Zaplavila mě dětská radost z obyčejných, ale krásných věcí. Volala jsem na kolemjdoucí: "Podívejte se, duha! Duha!" Všichni měli sklopené hlavy a dívali se do země. Copak to nikdo neviděl? Tu krásnou duhu, ze které jsem byla tolik nadšená. Nechápala jsem to, že mají všichni tolik starostí a už ani neumí zvednout oči k nebi. Zlobila jsem se na všechny ty arogantní dospělé lidi. A řekla jsem si, že já nikdy taková nebudu. Že se vždycky budu umět radovat z maličkostí. Obávám se, že už jsem to nejspíš porušila. Když mi přijde zvláštní i úplně obyčejný úsměv...
Ale abych se vrátila k tý středě. Řekněme, že to středa byla. No, zkrátka, stála jsem v narvané tramvaji, jednou rukou jsem se držela tyče a v druhý ruce jsem měla knížku, která mě vůbec nebavila, a pokušela se číst. Určitě na mě nebyl moc pěkný pohled, jak se snažím udržet stabilitu a nespadnout, když tramvaj prudce zabrzdí, a mračím se jako čert. Ani nevím, z čeho jsem měla tak špatnou náladu, venku svítilo sluníčko a na sboru jsme se právě dozvěděli, že nejspíš pojedeme zase do Říma. No a pak jsem to uviděla. Kdo hádá, že jsem viděla někoho známýho nebo nějakýho pěknýho kluka, je vedle jak ta jedle... Na jednom ze sedadel blízko mě seděla paní. Vůbec jsem jí neznala a i tak mě na první pohled upoutala. Protože ona se usmívala. Uprostřed tramvaje plné zachmuřených lidí. Celou cestu. A víte co? Já jsem začala přemýšlet, jestli je vůbec při smyslech. Chápete to, to je úplná pitomost. Ale já už jsem nejspíš tak zdegenerovaná okolím, že mi úsměv připadá skoro jako z jiné planety.
Když jsem byla malá a šly jsme s maminkou po ulici, spatřila jsem duhu. Zaplavila mě dětská radost z obyčejných, ale krásných věcí. Volala jsem na kolemjdoucí: "Podívejte se, duha! Duha!" Všichni měli sklopené hlavy a dívali se do země. Copak to nikdo neviděl? Tu krásnou duhu, ze které jsem byla tolik nadšená. Nechápala jsem to, že mají všichni tolik starostí a už ani neumí zvednout oči k nebi. Zlobila jsem se na všechny ty arogantní dospělé lidi. A řekla jsem si, že já nikdy taková nebudu. Že se vždycky budu umět radovat z maličkostí. Obávám se, že už jsem to nejspíš porušila. Když mi přijde zvláštní i úplně obyčejný úsměv...
Žádné komentáře:
Okomentovat