A přece se točí...

Někde tam, venku na ulici, odhaloval tající sníh nepořádek za celou dlouhou zimu a dával tak vyniknout tomu, co se dřív snažilo skrýt pod hebkou bílou peřinou. Jako by vylezly na povrch skutečnosti, který dřív byly schovaný v nitru země, promrzlý na kost. Všechno krásný odplulo s vodou potůčky, v nichž se koupou kosi, aby uvítali jaro čistí a mohli ničím nerušeni zpívat o těch nádherách života, co nám na zemi ještě zbyly. Zůstala jenom špína a kamení, který se čím dál rychleji kupí na lidském srdci. Ale nejtěžší, co se na mým srdci nakupilo, byla sláma.
"Proč se, prosím tě, spolu bavíme zrovna o slámě?" zeptala jsem se.
"A copak jde mluvit o něčem jiným?" odpověděl mi otázkou.
"Už vím jak to je, sláma je úplně všude," řekla jsem. "Všechno souvisí se vším. A všude je vakuum," dodala jsem.
"To sis vymyslela. Fyzika už dávno zjistila, že příroda nesnáší vakuum. Vzhledem k tomu musí i vnitřek krokodýla být prázdný, aby, nesnášeje prázdnotu, nepřetržitě hltal a plnil se vším, co má právě po ruce. To je také jediná rozumná příčina, proč všichni krokodýlové našince polykají."
"Citoval jsi Dostojevskýho," podivila jsem se.
"To nevím. Od toho jsem nikdy nic nečetl."
"Já to četla nedávno. Přesně bych ti našla, kde to je."
"Nevím, někde jsem to asi slyšel." Pokrčil rameny.
"A má to ještě pokračování. Vzpomeneš si, jak je to dál?" Vážně jsem byla zvědavá.
"Počkej... jo, asi jo." Nasadil výraz školního profesora, vykládajícího půl druhý hodiny. "Člověk je uspořádán jinak. Čím prázdnější například lidská hlava, tím méně pociťuje potřebu naplnit se. To je jediná výjimka z obecného pravidla..."
"No vidíš, to jsi prostě musel číst... Ale v tom případě jsem asi krokodýl." Zazubil se na mě, tím svým sluníčkovým úsměvem.
"Jak to?" zeptal se.
"Protože teď mám v srdci vakuum. A musí se něčím naplnit. Tak se plní tou slámou..."
Pořád mi v hlavě zněla otázka, proč my dva se tady bavíme o slámě. A o vakuu. Asi měl, pravdu, jinak se se mnou bavit prostě nejde. V tý chvíli se mi zastavil svět. A všichni, co by je to vůbec nemělo zajímat, seděli v tý chvíli u televize a sledovali, jak Nataša Rostovová tančí s Andrejem valčík. Ti dva se smáli a všechno kolem nich se točilo. Byli středobodem svýho vesmíru.
"A přece se točí," řekli si s úlevou diváci.
Já za ten večer valčík netančila. Proto se můj vesmír nadobro zastavil.
Je zvláštní, že jsem si to uvědomila až teď, když se mi přestala točit hlava.