Dneska v noci jsem byla v Londýně. Teda, vůbec to nevypadalo jako Londýn, aspoň myslím, protože já tam nikdy nebyla. Ale byl to Londýn. A já po tmě tancovala v ulicích v rozevláté sukni a točila s červeným deštníkem. Pršelo. Věděla, že musím koupit jednu starobylou knihu, ale její název jsem zapomněla. Tak jsem jen utíkala ulicemi, smála se jako blázen a byla strašně šťastná. A jako by se střípek týhle radosti objevil dneska večer. Zrovna když jsem si četla o sladkostech a červených lodičkách.
"S krásou je to tak," vysvětlila mi Zozie, "že ve skutečnosti nemá moc společného se vzhledem. Nezávisí na barvě vlasů, ani na tom, jak jsi velká, nebo jakou máš postavu. Všechno je to tady uvnitř." Poklepala si na hlavu. "Říkej si tomu názor, jestli chceš. Říkej tomu charizma, drzost nebo kouzlo nebo šarm. Protože v podstatě je to jenom o tom, že se držíš zpříma, díváš se lidem do očí, vrháš po nich vražedné úsměvy a celou svou bytostí říkáš jděte do háje, já jsem úžasná."
Zasmála jsem se. "Přála bych si, abych to dokázala," přiznala jsem.
"Zkus to," usmála se. "Možná budeš překvapená."
Samozřejmě to bylo jenom štěstí. Ale dnešek byl výjimečný. Dokonce ani Zozie to nemohla vědět. Cítila jsem se nějak jiná, živější, jako by se změnil vítr.
A pak ta Annie, co to vypráví, udělá něco, co by nikdy neudělala. A změní to její život. Alespoň to tak vypadá. Protože ta Zozie není bůhvíjak kladná osoba. Ale má pravdu. Mně by to taky pomohlo, trochu víc si věřit. A tak to zkusím, řekla jsem si. Aspoň na chvilku. A tak jsem šla a na celý svět se usmívala. Na světě bylo krásně. Pak začalo pršet. A já byla znova v Londýně, utíkala jsem proti dešti, vlasy mi vlály ve větru... Skoro jako kouzlo.
Jen kdybych měla tolik vnitřní síly, abych si tohle kouzlo udržela...
"S krásou je to tak," vysvětlila mi Zozie, "že ve skutečnosti nemá moc společného se vzhledem. Nezávisí na barvě vlasů, ani na tom, jak jsi velká, nebo jakou máš postavu. Všechno je to tady uvnitř." Poklepala si na hlavu. "Říkej si tomu názor, jestli chceš. Říkej tomu charizma, drzost nebo kouzlo nebo šarm. Protože v podstatě je to jenom o tom, že se držíš zpříma, díváš se lidem do očí, vrháš po nich vražedné úsměvy a celou svou bytostí říkáš jděte do háje, já jsem úžasná."
Zasmála jsem se. "Přála bych si, abych to dokázala," přiznala jsem.
"Zkus to," usmála se. "Možná budeš překvapená."
Samozřejmě to bylo jenom štěstí. Ale dnešek byl výjimečný. Dokonce ani Zozie to nemohla vědět. Cítila jsem se nějak jiná, živější, jako by se změnil vítr.
A pak ta Annie, co to vypráví, udělá něco, co by nikdy neudělala. A změní to její život. Alespoň to tak vypadá. Protože ta Zozie není bůhvíjak kladná osoba. Ale má pravdu. Mně by to taky pomohlo, trochu víc si věřit. A tak to zkusím, řekla jsem si. Aspoň na chvilku. A tak jsem šla a na celý svět se usmívala. Na světě bylo krásně. Pak začalo pršet. A já byla znova v Londýně, utíkala jsem proti dešti, vlasy mi vlály ve větru... Skoro jako kouzlo.
Jen kdybych měla tolik vnitřní síly, abych si tohle kouzlo udržela...
P.S: Úryvek pochází z knížky Krysařovy střevíce od mojí oblíbené spisovatelky Joanne Harrisové, kdybyste si to někdo chtěli přečíst =).
Ooo, moje přezdívka :D
OdpovědětVymazat