Kostky jsou vrženy. Taťjana napsala Oněginovi dopis. Je ticho. Teď se jen čeká, až on zašlape do prachu všechny její naděje. Zbývají poslední vteřiny, kdy pořád může doufat... A pak? Co pak? Změní se něco?
Pochopitelně: po setkání
se nezměnilo zhola nic
a láskou zasazené rány
jen rozněcují čím dál víc
srdce, jež hledá lásku v hoři...
ničivá, marná vášeň hoří
v Taťjaně čím dál prudčeji.
Beze snů noci míjejí,
úsměvy, radost, půvab, zdraví,
čas slunné dívčí pohody
jsou slova psaná do vody
a mládí ztrácí živé barvy...
tak mračnem zčerná úsvit dne,
jakmile z noci procitne.
se nezměnilo zhola nic
a láskou zasazené rány
jen rozněcují čím dál víc
srdce, jež hledá lásku v hoři...
ničivá, marná vášeň hoří
v Taťjaně čím dál prudčeji.
Beze snů noci míjejí,
úsměvy, radost, půvab, zdraví,
čas slunné dívčí pohody
jsou slova psaná do vody
a mládí ztrácí živé barvy...
tak mračnem zčerná úsvit dne,
jakmile z noci procitne.
A. S. Puškin - Evžen Oněgin, Čtvrtá kapitola
Žádné komentáře:
Okomentovat