Jednoho dne, a není to zase tak dávno, jsem přemýšlela. Teda lépe řečeno, byla jsem donucená přemýšlet. O věcech, na který si normálně nenajdu čas, nebo možná ani nechci najít. Bylo to na Silvestra a my jsme měli zhodnotit uplynulý rok. Dostávali jsme postupně takové ty otázky, co nás nejvíc potěšilo, trápilo a tak, a měli čas na to, všechno si v klidu srovnat v hlavě. Ale jedna otázka byla vážně zajímavá: Co vás nejvíc potěší na ostatních lidech? A co myslíte, že lidi potěší na vás? Dalo mi celkem zabrat, než jsem na něco přišla. A odpověděla jsem, že úsměv. Ne takový ten škrobený, z donucení. Ale úpřímný úsměv, že jste rádi, že toho druhého vidíte. Protože pak víte, že na tom světě nejste úplně zbyteční. Já se směju skoro pořád. Možná to vypadá, že jsem veselá, ale třeba to tak není. U mě je to taková radost z chvíle, ve který se právě nacházim. Proto se usmívám. Nebo možná jsem veselá, ale nejsem tak úplně šťastná. Tohle nejsou synonyma pro stejný pocit, štěstí je hlubší a dlouhodobé. Ale já jsem ráda, za každou chvilku, kdy se mi daří aspoň trochu dobře. A myslím, že s úsměvem jde všechno líp a navíc můžete potěšit někoho druhého, který vám to pak může oplatit, když se na vás usměje ve chvíli, kdy vám je do pláče.
Žádné komentáře:
Okomentovat