Dívka utopená v bažině

Jsem uvězněná v bažině, všude kolem je to dusivý bahno a připravuje si pro mě pomalou a bolestivou smrt...
A zítra bude poslední zvonění oktavánů. Skoro cítím mrazení v zádech. Chápejte, když jsem byla v primě, ty oktavány jsem vůbec neznala. Ale teď? A nejvíc ze všeho mě děsí, že už za tři roky budeme na řadě my...
Zítra se budu první dvě hodiny flákat ve škole a pak jen psát a psát a psát. To ta moje tvrdohlavost. A zatímco v mých fiktivních světech se zdá být všechno v pohodě, v mém skutečném životě se mi všechno rozpadá pod rukama. Přijde mi, že klopýtám úplně stejně, jako když nás v sobotu večer táhli lesem se zavázanejma očima... Ale tady nemůžu prostě jen zmáčknout delete a ve wordu přepsat nepovedený odstavec. Tohle je REALITA. Měla bych nejspíš trochu víc žít, jinak se utopim.
To smrdutý bahno mě táhne ke dnu, už nemám sílu vzdorovat. Nevnímám, jak na mě všichni volaj, bojuj! a uteč!, nemůžu se ani hnout, nohy mám jako z olova a snažím se aspoň dýchat. A pak vidím, že na mě všichni jen křičej, ať si pomůžu sama, ale z nich mi na pomoc nepřijde nikdo...