Dvanáct stovek a duchové na ledu

Dneska koukám na svůj blog a co to nevidím, už ke mně přišlo tisíc lidí a dalších dvěstě k tomu. A radost mi nekazí ani to, že většina z toho jsem samozřejmě já =). Kdo by taky čekal něco jinýho, že. Mně ani tak nejde o to, aby ty moje výlevy někdo četl, i když zlobit se za to rozhodně nebudu, ale spíš abych si za čas mohla tyhle články číst sama a smát se tomu, jaká jsem dřív byla, nebo možná truchlit pro to, že už je to pryč. Možná si řeknete, proč si to nepíšu někam k sobě a vůbec s tím zatěžuju internetovou síť. Ale psát to někam, kde by na to nemohl přijít někdo známý, by asi nebyla taková legrace. A taky bych neměla možnost stěhovat blogy jak kočka koťata... Já vim, že to psaní zanedbávám, pokusím se polepšit, abych po čase měla co číst, no...
Včera jsme odstěhovali z mýho pokoje želvy, protože se tam vždycky v noci klouzaly po žebříku a byl to hrozný rachot. Nedávno dokonce ten žebřík přerazily, a tak to bylo ještě horší. Nezbývalo než je přestěhovat do vedlejšího pokoje, kde nebudou nikoho rušit... Teda až do tý doby, než k nám přijede přespat návštěva =)...