Hlavou mi víří tisíc vět
útočí na mou mysl,
je z nich složen snad celý svět,
nechápu jejich smysl.
Slova a významy,
co se dohromady slily,
vznáší se a mizí.
Zachytit je? Nemám síly.
Točí se mi hlava.
Nenech mě, prosím, utonout.
Zapomněla jsem dýchat.
Nechci se udusit, zbav mě pout.
útočí na mou mysl,
je z nich složen snad celý svět,
nechápu jejich smysl.
Slova a významy,
co se dohromady slily,
vznáší se a mizí.
Zachytit je? Nemám síly.
Točí se mi hlava.
Nenech mě, prosím, utonout.
Zapomněla jsem dýchat.
Nechci se udusit, zbav mě pout.
Radost, bolest, smích i žal,
to všechno si podlý čas vzal.
Zbyly jen zrcadel střepy.
Proč byl člověk takhle slepý?
Ach Bože.
Nenech mě upadnout.
Nenech mě se utopit.
Příště už nechci...
to všechno si podlý čas vzal.
Zbyly jen zrcadel střepy.
Proč byl člověk takhle slepý?
Ach Bože.
Nenech mě upadnout.
Nenech mě se utopit.
Příště už nechci...
Už jsem myslela, že sis dala pauzu s blogem... krásná básnička, zřejmě se nacházíš v neradostném údobí... problémy doma, ve škole, s kamarády, s klukem, to se nasčítá. Ale, věř mi, teď jsi smutná, ten smutek nebo beznaděj nebude pořád, jestli se cítíš být dole, další cesta musí jít vzhůru. Aby člověk dokázal pocítit radost, musí zažít bolest... (Trochu mi to připomíná báseň, kterou jsem napsala před lety, když jsem se cítila asi podobně... byla podobná tím smutkem, jinak samozřejmě odlišná).
OdpovědětVymazat