Říkají, že jsem ho zabila já...

Sny. Jak to s nima je? Jsou to zprávy od našeho podvědomí, nebo si jen mozek uklízí nepotřebné zážitky?
To vypadá skoro jako začátek pro nějakou úvahu. Kdo jste něco takovýho čekali, nejspíš vás zklamu. Dneska totiž nemám vůbec chuť uvažovat. Píšu prostě jen proto, abych něco psala. Inteligentnost mých článků se pořád snižuje a to ani na začátku nebyla moc vysoká. Třeba ty články o rozmnožujících se kartáčích. Tenkrát jsem psala každou blbost a měla jsem na to čas. Teď mám času míň a většinou ho strávím nějakým neužitečným poflakováním. A důležité události mého života zmizí z povrchu zemského a já se ani nesnažím je zaznamenat. Včera se vlastně něco důležitýho stalo, ale ne zas tolik. Měly jsme s břišníma tancema soutěž v Lounech. Bylo to fajn, i když jsme vyhrály s tou daleko horší choreografií a ta lepší docela propadla. Nechápu to. Jako nikdo. Ale to nevadí, protože tam bylo příjemný prostředí a milý lidi. Vzpomněla jsem si na svoje předsevzetí, že v kvintě na závěrečný akademii budeme s kamarádkou tancovat duo. Změnilo se to, protože ona přestala chodit a nestihly jsme nic nacvičit. Jenomže teď je na čase rozhodnout, jestli se o to budeme snažit příští rok. Nevím, jestli by se mi chtělo tancovat před celou školou. Asi ne, už jsem nějak změnila názor...
To jsem se teda dostala úplně jinam, než jsem chtěla. Měla bych to zakončit asi nějak, aby to souviselo se začátkem a nadpisem. Nenapadá mě jak. Nejspíš by to bylo na delší povídání. Napíšu asi tolik, že mám ráda i špatný sny, ale jen ty u kterých si člověk po probuzení oddychne, že to není pravda. Jen když to není jeden z těch snů. A těch, u kterých se člověk bojí toho, aby se nestaly skutečností.