"Ty moje myšlenky jsou jako blechy," řekla babička. "Skáčou sem a tam a já je ne a ne zachytit."
"Hlavně že tě neštípou," já na to.
"Hočičko moje, kdybys věděla, jak dovedou myšlenky štípat, divila by ses... Když vzpomínáš na něco krásnýho, o čem víš, že se už nebude opakovat..."
Vzpomínky tě šlehnou jako rána bičem,
hořkost si vypiješ až do dna.
Nic už se ti nevrátí,
to, co jednou voda vzala.
Života se vzdáváš rychle,
když tě strhne proud.
Ofélie, Ofélie!
hořkost si vypiješ až do dna.
Nic už se ti nevrátí,
to, co jednou voda vzala.
Života se vzdáváš rychle,
když tě strhne proud.
Ofélie, Ofélie!
Babička měla pravdu, myšlenky dokážou pěkně potrápit, nejhorší je pan Kdyby - kdybych to věděla, kdybych to udělala jinak, kdyby... Jestli je básnička inspirovaná babiččiným výrokem, tak je inspirace dobře využitá. Básnička je krátká, srozumitelná, i filozofická. Eliade, za jedna! Plus krásný obrázek Ofélie tonoucí...
OdpovědětVymazat