Moře a hvězdy

A/N: Songfiction na písničku Mar od Natalie Oreiro

Moře. Kdo někdy za svůj život viděl moře, uzná, že má tajemnou moc. Podmaní si vás, ani nevíte jak.

Za slunečného dne vypadají pláže úplně jinak než za soumraku. Jsou přecpané lidmi, nadšenými, že si konečně můžou odpočinout od každodenního stresu. Najdete tu rodinky s baculatými dětmi, co vřískají radostí, když je někdo pocáká vodou, stavějí písečné hrady a pobíhají sem tam s kyblíčkem a lopatičkou. Můžete tu potkat i šťastné novomanžele na svatební cestě, vodící se za ruce, nebo postarší páry, kterým, zdá se, štěstí vydrželo opravdu dlouho. Zmrzlináři jezdí se svými vozíky a prodávají kornouty se studeným osvěžením každému, kdo má zájem a peníze. Všude je plno ruchu a křiku. Někdo celý den chytá bronz a jiní se s nadšením vrhají do vody. Ale se západem slunce tihle všichni postupně odejdou a chystají se na večeři, vyhládlí celodenním lenošením u moře. A pláž začne žít svým vlastním životem. Pokud jste tu vydrželi až do této chvíle, budete vtaženi do víru událostí, odehrávajících se mimo náš čas a prostor.

Slaný vzduch vás naladí na romantiku, za uschlými chaluhami se skrývá sentiment. Uslyšíte zvláštní souzvuk tónů. To šplouchání vln a přímořský vítr zpívají smutnou baladu o ztraceném námořníkovi a jeho milované. Snad vás šálí sluch, už rozeznáváte slova a vy jste nemilosrdně zachyceni do sítě příběhu jako ryba polapená rybářem.

Cuentan que se marcho
una tarde gris y en el mar
su barca se perdio.

Kráčíte podél vody, v mokrém písku zanecháváte otisky bosých nohou. Za chvíli stopy smyje vlna, která dosáhne o něco dál, než ty ostatní. Kdyby člověk mohl také takhle snadno utéct své minulosti, co na vás občas odněkud vykoukne. Jednou jí spatříte v letu racků, jindy zase v lodi daleko na obzoru. Teď to nechcete vytahovat, chcete mít aspoň chvilku klidu.

Předstíráte, že neslyšíte nářek nešťastné dívky.

Cuentan que el dejo
a su amada Helena y en su
vientre una historia de dos.

Stíny se prodlužují, tma pojídá poslední zbytky světla jako hladový člověk ukusující z krajíce chleba.

A mezi útesy se objevuje dívka. Šaty jí vlají ve větru, dlouhé rozpuštěné vlasy jí sahají až do půli zad. Neklidně přechází po pláži.

Y las lunas pasaban
y ella nobres buscaba
dibujando en la arena
esperando estaba Helena.

V náručí drží malé děcko. Tiskne ho k sobě, protože je to to nejcennější, co jí ještě zbylo. Chodí sem každý den, přijde jí to jako věčnost. Ani by nespočítala, kolikrát už přišla na pláž v naději, že se její milý vrátí. Sedá si do písku a sleduje obzor. Čeká.

Todavia lo espera
anochece en la rivera.
Cada estrella que pasa
su esperanza vuelve a casa.

Na nebe se vyhoupne měsíc a hvězdy se rozsvěcejí jedna po druhé. Helena se dívá na nebe. Jako by doufala, že k ní přijde anděl a vysvobodí ji. Nic se ale neděje. S povzdechem se zvedá ze země a odchází. Jak rádi byste ji zadrželi, ale nenacházíte slova útěchy. Ona se ještě jednou otočí a s nadějí se zadívá na moře. A pak…

Cuentan que el volvio
como a una estrella
que a su amada ilumino.

Jedna z hvězd se rozzáří a najednou je světlo jako ve dne.

Helena se usměje, ztrápený výraz, co se jí na tak dlouhou dobu usídlil ve tváři, najednou vystřídá jiný. V té chvíli je nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Dívka utíká vstříc svému nejdražšímu. Ztrácí se ve hře světel a stínů a pak mizí úplně, jako by tu nikdy nebyla.

A byla snad? Možná vás jen ošálilo moře, mořští bohové si hráli s vašimi smysly na schovávanou.

Lehnete si do písku a pozorujete hvězdy. Je jich tolik, kam jen oko dohlédne, jako diamanty rozsypané na tmavém sametu. A je to nádhera, jen tak odpočívat na pláži, dívat se do nebe, všechny starosti jsou pryč. Chtělo by se vám tančit, bláznivě se rozesmát, běžet a nevědět kam, cokoliv, hlavně žít jinak než doteď. Zahodit celou minulost, která vás tak ničí, utéct od toho všeho a být novým člověkem. Ten pocit je skoro magický. Jen si to kouzlo dokázat udržet.

Na východě se objeví tenký pás světla, nesměle začíná den. Nebe začíná blednout, za chvíli se na obloze rozsvítí slunce. To noc utekla tak rychle?

Znamená to konec vaší vysněné dovolené na ostrově. Poslední večer, poslední procházka po pobřeží, říkali jste si. A ráno odjezd. Jenže teď? Bude to těžké loučení. Moře vás nechce pustit domů. Za hodinu vám jede loď. Ještě byste to stihli, honem do hotelu, popadnout zavazadla… Ale proč? Nesnášíte tu uspěchanost lidské společnosti.

Sedíte na útesu a díváte se. Díváte se, jak vaše loď odplouvá. Ten úžasný pocit svobody! Ale jste opravdu svobodní?

Rackové se vřískavě smějí, vlny divoce narážejí na útes. Zdá se, že z vás moře má radost. Tentokrát je to jedna nula pro něj…