Staří známí

...aneb "perly" z dnešní výuky:

"Jakožto budoucí biologové se budete muset vypořádat s horšími věcmi... Ačkoliv musím uznat, že takový rozkládající se měkkýš se na tomto žebříčku dostane poměrně vysoko."

Když se páří dva hlemýždi, považují se oba za samečky. Poté jim poněkud přeskočí a rozhodnou se pro "změnu pohlaví". Tedy, slovy naší vyučující "přjdou dva nadržení tatínci a odejdou dvě spokojené maminky".

Čeleď stopkookých plžů Buliminidae neboli hladovkovití zahrnuje dva u nás žijící druhy - jeden se jmenuje rodovým jménem hladovka a druhý lačník.

Neboli... vítejte v oddělení poruch příjmu potravy!

Jak pan Podzim potkal paní Zimu

...aneb několik fotek z minulých dní.

---

Requiem za Naději

Naděje umírá poslední.

Ale umírá.

A já už nemám sílu věřit,

že se narodí nová,

co se s odvahou sobě vlastní pustí do boje s realitou

a bude se sytit svými sny.

Má předchozí naděje

(tolik hýčkaná, tolik opečovávaná!)

se jimi totiž přežrala.

A chcípla.

Je to fajn, mít školu nedaleko psychiatrické léčebny. Přeci jen, pro jistotu.

Už i proteiny jsou jinak orientované

a já bez mrknutí oka

zabíjím krásnoočka.

Kam to ten svět spěje?!

Nebo spíš - kam to spěju já...?

Kterak proteiny letkis tancovaly

V té oprýskané budově botanické zahrady

už docela začínám zapouštět kořeny.

Zvykám si

a kradu si život z života živých,

z těch, co dýchají jinak než my.

(Jen aby ze mě s podzimem neopadalo listí...)

Bezúspěšně lapám trepku do vaty,

pozoruji řezy trypanozómami

a kometu zářivou ve stotisícinásobném zvětšení.

Každý den začínám v jiné budově

a bloudím ve sklepeních.

("Vždyť se neznáme..."

"Neznáme. Ale jsi stejně ztracená jako já.")

Vlastně se mám vážně fajn,

přesto, že menza je pro mě stále dům hrůzy,

že genetika v pátek odpoledne je místem,

kde by se i zmije gabunská stala jen neškodně pochrupujícím zviřátkem,

že arménština je naprosto nevyslovitelný jazyk

(a to jsem si myslela, že nejnezpěvnější řečí je holandština!),

a že jsem stále ztracená v davu.

Strach má velké oči.

A mně se zvětšil svět.

Život studentský, život veselý

Utekla mi trepka zpod mikroskopu. Uletěly mi včely. Málem jsem se rozbrečela v menze. Netuším, co jsou to derivace a integrály. A už vůbec ne, proč se zjevují uprostřed přednášky z obecné chemie. (Asi proto, aby se tam jen tak posadily a smály se nám ubožákům, kteří nevíme, co jsou zač.)

Jupí.

Jestli umřu, chtěla bych na hrobě nápis: "Život byl vždycky dar nad mé síly, kdykoliv jsem byl sám."

(Citace z Hrubína, jo jo... Kdo máte důvod být "k zbláznění živý"? Kdo, řekněte, kdo?)

A na pohřbu bych prosila zahrát tohle Kyrie:

Krásná panno, co ty tady sedíš, a tak truchle, smutně, do jazera hledíš?

"Ó, jděte z cesty, draci!

Můj miláček má meč."

Nemám žádného milého, co by sekal mým obludám hlavy. Tak jsem se to chtěla naučit sama. Nakonec jsem to vzdala. Já zbabělec.

V ústavu chemie v Hlavově ulici to bude asi trochu na hlavu - nebo zrovna na ústavní péči. A jak to vypadá, všichni chemici mají stejný styl humoru.

Zítra se bude zpívat.

(Ach, ubohé ryby, co vymění svůj hlas za plíce!)

Krutě trpí ten, kdo přijde o své sny.

Kdo se jich vzdá předem sám, trpí dvojnásob.