V té oprýskané budově botanické zahrady
už docela začínám zapouštět kořeny.
Zvykám si
a kradu si život z života živých,
z těch, co dýchají jinak než my.
(Jen aby ze mě s podzimem neopadalo listí...)
Bezúspěšně lapám trepku do vaty,
pozoruji řezy trypanozómami
a kometu zářivou ve stotisícinásobném zvětšení.
Každý den začínám v jiné budově
a bloudím ve sklepeních.
("Vždyť se neznáme..."
"Neznáme. Ale jsi stejně ztracená jako já.")
Vlastně se mám vážně fajn,
přesto, že menza je pro mě stále dům hrůzy,
že genetika v pátek odpoledne je místem,
kde by se i zmije gabunská stala jen neškodně pochrupujícím zviřátkem,
že arménština je naprosto nevyslovitelný jazyk
(a to jsem si myslela, že nejnezpěvnější řečí je holandština!),
a že jsem stále ztracená v davu.
Strach má velké oči.
A mně se zvětšil svět.
Mrte text :-) http://eshop.namakej.se/proteiny
OdpovědětVymazat