"Vyhlásili druhý ročník té povídkové soutěže… Víš, jak jsem se jí vloni zúčastnila."
"Hm…"
"Ráda bych se zapojila i letos… Ale potřebovala bych nějakou inspiraci."
"A ráda by ses zase alespoň nějak umístila, že je to tak? Na úspěch se snadno zvyká…"
"No jo, když se chce člověk stát spisovatelem, potřebuje trochu ctižádosti, ne?"
"Možná. Ale v tom případě jí máš pořád nedostatek. To bys totiž pomýšlela na přední příčky a pak bys byla zklamaná, že je to jenom sedmé místo."
"Hm, když si nebudu věřit, tak určitě nikdy neprorazím…"
"Sebedůvěra k tomu nestačí. Slyšela jsi někdy slovo talent, holčičko?"
"Hele, nebuď sarkastická. A nepovyšuj se."
"Copak jsem řekla, že já takový talent mám?"
"Ne, ale máš nadání do mě neustále rýpat!"
"A dotáhla bys to beze mě někam?"
"Mlč už! Radši mi poraď nějaký téma…"
"Co třeba dívka, stavějící si vzdušné zámky ohledně svých literárních schopností?"
"Dej pokoj!" Chvíle ticha. "Ty si vážně myslíš, že je to se mnou tak beznadějný?"
"Podívej se na to takhle - kdy jsi naposled něco napsala? Něco, co by stálo za publikování? Že by to byla… ta povídka před rokem?"
"To není pravda! Co všechny ty články na blogu? Kdybych nepotřebovala psát, vůbec bych si ho nezakládala."
"Jenže všechno, co jsi vytvořila, byly jenom výlevy o tvém životě, který podle tebe za nic nestojí. Kdo by to četl?!"
"Hm… asi máš zase pravdu."
"A když máš teď po roce něco seriózního vymyslet, marně hledáš nějaký nápad. Takhle přece nemůžeš být spisovatelkou."
"Ale nějaký básničky jsem přece psala…"
"Jo, ale ve verších. To už dávno není v módě. Navíc ti tam naprosto kulhá rytmus. Na básnířku tě taky nevidím…"
"Tak co se mnou? Nemám jít třeba zrovna skočit z mostu, když se k ničemu nehodím?"
"No, zametat ulice bys třeba zvládla, ne?"
"Nech toho! Chci jednou dělat něco, co by mě bavilo. A nějak naplňovalo. Jen nevím, co to bude, když se jako spisovatelka nemám šanci prosadit."
"Máš docela nejvyšší čas se rozhodnout… Přeci jen, maturita za rohem, přijímačky na vysokou taky… Co se sebou uděláš? Sebevědomí žádný, vztahy s okolím na bodu mrazu… Podívej se na sebe. Je ti osmnáct, měla by ses chovat dospěle, ale zatím jsi naprosto závislá na rodičích. To není nejlepší start do budoucna, holčičko."
"Přestaň mi laskavě kázat a říkat mi holčičko. Pro tvou informaci, nejsi ani o minutu starší než já, takže nemáš proč se chovat nadřazeně."
"Možná nejsem starší, ale jsem zkušenější, což znamená, že ti můžu dát přátelsky myšlenou radu do života."
"A kde bys ty zkušenosti nabrala, když si prožila úplně to samé, co já?"
"No, já jsem se na rozdíl od tebe z těch svých - tvých, našich - omylů poučila."
"A jak se ze svého života mám poučit já?"
"Především tak, že už nebudeš dělat další chyby."
"Tohle není fér. Ty jsi chybovala spolu se mnou. Kdyby ses ozvala pokaždé, když se řítím do průšvihu, měla bych vyhráno. Obě bychom měly vyhráno. A ty by sis navíc nemusela dávat práci s tím, abys mě kritizovala."
"To by nešlo. Umřela bych. Ztratila bych smysl života. Tím je totiž ukazovat ti tvou minulost a říct ti, co jsi mohla udělat líp. Ale poradit ti, co máš udělat přímo v téhle chvíli, jak se máš rozhodovat… to vlastně ani neumím."
"Vidíš. Po bitvě je každý generálem."
"Hele… Kdo tu koho vlastně poučuje?!"
