Moudra všedního dne

Co je to moudrost? Umění správně jednat? Umění poučit se ze svých chyb?

Dneska jsme měli druhou hodinu filosofie a už mám chuť filosofovat. A taky mám chuť psát slovo filosofie se "s" a ne se "z", jak by se mělo psát, a budu si ho psát jak chci. Máte smůlu, znalci pravopisu!

Naše nová němčinářka nám říkala, že dneska stoprocentně nebude pršet. Že to vždycky cítí v koleni. A pak přišel slejvák. Byl takový jiný, než deště poslední dobou. Byl cítit spíš jarem, nebo možná i babím létem, a nepřinášel ten podzimní rozklad. Voněl jako čerstvě umyté ulice a nebo jako vyvařené utěrky. Vůni vyvářeného prádla jsem odjakživa milovala, takže jsem daleko raději věšela kapesníky a utěrky, než trička a tak. Možná tenhle déšť spláchnul všechnu moji depresi, protože se teď cítím daleko líp. A duha mi vykouzlila úsměv na tváři.

Co na tom, že jsem včera nejspíš udělala nehoráznou blbost! Už nemám strach, protože strach má velké oči. Je to asi takový, jako když se při volejbalu bojíte šáhnout na míč, i když víte, že se vám nemůže nic stát, snad až na pár modřin. A pak ten strach překonáte a najednou míč bezchybně odpinknete přes síť. Zato pokud se bojíte, většinou se netrefíte a nebo míč pošlete někam jinam, než chcete. A tak si musím říkat, že se mi nemůže nic stát. Pár šrámů na duši jsem už taky přestála, takže se vůbec nemusím bát.

Vždycky jsem se snažila zjišťovat si všechny důsledky, všechno, co se bude dít, když něco udělám. Chápete, když přede mnou byla černá propast, hledala jsem most a nebo alespoň žebřík dolů, aby pád tak nebolel.

A teď jsem prostě udělala krok. Do tmy.

Co mě čeká dole, nevím. Třeba je to tam hezčí, než tady nahoře.

A nebo tam ze sebe umyju všechnu depresivní špínu. A pak bude moje duše vonět jako čerstvě vyvařené prádlo.