Pouť

Přijela pouť. Bez kolotočů. Děti pláčou.

Jsem poutník,
putuju si životem,
cestu neznám,
tak jdu rovnou za nosem.
Třeba ať,
tak se ztrať!

Když jsem smutná, prostě jdu. Jdu, kam mě nohy nesou, procházím městem a sleduju všechny ty unavený lidský tváře, který vypadají ještě zničeněji, než ta moje.
Když už nevidím žádné východisko, zastavím se na místě a čekám, až mi někdo řekne, co mám dělat. Je to asi takový, jako sedět uprostřed pouště, naprosto bez vody a netušit, jakou cestou se vydat ke studni. Ale někdo určitě zná cestu. A poradí mi. Budu poslouchat.