Komu? Kdo ví...

Tak tu tiše, rozechvěle,
čekám na něj, na přítele,
co oblékl by do barev

můj pesimistický svět
sám by rozveselil hned
ten můj šedý, smutný zjev.

A/N: Vím, že to nějak pokulhává, ale už prostě něco chtělo ven... Tahle básnička mi totiž dost neodbytně ťukala uvnitř hlavy a nedala pokoj, dokud jsem ji nevypustila ven...