V hlavě mi pořád znějí slova písničky od Tomáše Kluse - Marie:
Všemocné jsou loutkařovy prsty
ať jsou tenký nebo tlustý, občas přetrhají nit.
A to pak jít a nemít nad sebou svý jistý,
pořád s tváří optimisty
listy v žití obracet.
Je to jed
- mazat si kolem huby med
a neslyšet, jak se ti bortí svět.
ať jsou tenký nebo tlustý, občas přetrhají nit.
A to pak jít a nemít nad sebou svý jistý,
pořád s tváří optimisty
listy v žití obracet.
Je to jed
- mazat si kolem huby med
a neslyšet, jak se ti bortí svět.
Já jsem taky neslyšela, jak se mi bortí svět. Nebo jsem to možná jenom nechtěla slyšet. A teď už z mýho světa zbyly jenom trosky, ze kterých se snažím rychle aspoň něco zachránit. Nepřišlo zemětřesení, tornádo ani tsunami. Jenom se propadly už tak vachrlatý základy mýho vnitřního světa, a to jsem si je takovou dobu budovala...
Miluju tuhle pisnicku!!! A mrzi me, jestli te vystihuje v tak smutnem kontextu... Hlavu vzuru! Kdo preziva, nezije! Precti si neco od Paula Coelha - treba Veronika se rozhodla zemrit. To je takovy tvuj domaci ukol!
OdpovědětVymazat