Nikde-není-bezpečno

Když mi tu tak běhá reklama na Harryho Pottera sedmičku, napadá mě, že vlastně vůbec nemám chuť jít na tenhle film do kina. Tahle mánie mě nějak už pustila. Ale byly to krásný časy, to se musí nechat - každý díl přečtený několikrát (zvlášť ty první jsem znala skoro nazpaměť), tolik přelouskaných fanfiction povídek a pokusy o psaní vlastních. Je ale pravda, že když mám čas, tak si nějakou fanouškovskou povídku pořád ráda přečtu. Jenže času je čím dál tím míň a zkrátka nestihnu všechno, co bych chtěla. Snad jen z nostalgie někdy vytáhnu z poličky knihu o mladém čaroději, která dobyla svět.
Vůbec teď poslední dobou často vzdychám po starých časech. Jenže ani tehdy to určitě nebylo tak růžové, jak se mi teď zdá. Člověk má tendenci si svoji minulost idealizovat, i když mu nebylo o nic líp než teď, v přítomnosti. I dřív jsem se trápila a "depkovala", jenom jsem to rychle zapomněla.
Ale teď je to přece možná jen o něco horší - v hlavě mám kromě smutku taky strašný zmatek. Asi tak jako by mi někdo otevřel lebku a zamíchal mi v ní myšlenky vařečkou. Dobře, možná to zní malinko morbidně, ale takovýhle chaos se prostě nedá jinak popsat.
Čas mi snad myšlenky urovná. Protože zatímco dřív nebylo bezpečno jenom ve vnějším světě, jak hlásá harrypotterovská reklama, teď už není ani v mojí hlavě...
Nikde
není
bezpečno!
A to už vypadá docela děsivě...
Tak uvidíme, jestli se z mého příběhu vyvine horor, který otřese i nejzatvrzelejší povahou, a nebo romantický film, při němž se každému orosí oči.