Výšky a hlubiny, pády a vstávání

Tak už je zase líp.
Slunce zrcadlící se na hladině přehrady, chladivá rosa v trávě za svítání, šelestění listů břízy, modrá obloha bez jediného mráčku, cvrkot cikád, naprostý klid a ticho přírody, vzduch vonící deštěm a možná taky trochu pohybu. To všechno léčí hluboké šrámy na duši, které se zdály tak nezhojitelné.
---
"Teda, tady je vážně nádherně," řekl. "Působí mi to tu úplně blahodárně na duši."
"Hm... To je pravda," odpověděla jsem. "Mně je hned líp. Myslela jsem, že sem ani neodjedu, jak mi bylo v neděli zle."
"Možná že taky trochu mojí vinou, co? Že jsem tě zničil v těch v tanečních."
"Ale prosím tě," snažila jsem se mu to vyvrátit. I když měl svým způsobem pravdu. Ale myslel asi něco úplně jiného.
Nepochopil, co mě tak odrovnalo. Nepoznal len. Jak by taky mohl...
---
Jsem ráda, že jsem tam byla. Spoustu věcí jsem si ujasnila a všechna ta zranění už mě netáhnou k zemi tolik jako předtím.
Taky ještě pořád netuším, jak s tímhle vším naložím, ale doufám, že to za mě vyřeší čas. A už si nepřijdu tak zoufalá.
Ani jednou jsem tam neplakala. Zato jsem se hodně nasmála.
Tenhle týden jsem navíc překonala svůj strach z výšek - slaňovala jsem z mostu, který je vysoký jako jedenáctipatrový panelák. Bylo to úžasný. Ani jsem se nestačila bát.
---
Asi bych se vůbec neměla obecně tolik bát. Život je příliš krátký na to, aby měl člověk v jednom kuse strach a obavy z něčeho, co se třeba nikdy nestane.
Asi bych měla udělat nějaký rozhodný krok.

Asi bych se měla méně podceňovat.
Asi bych se měla radovat i z maličkostí.
Asi bych měla...