Sžírá mě hrůza z vlastního počínání,
škrtí mě tak, že přestávám vidět
škrtí mě tak, že přestávám vidět
i tu nezamlženou část světa.
Topím se v temnotě jak v neslazené kávě.
Dýchám - a přesto se nepropadám do snů,
spím - a přeci nejsem naživu.
Když jsem zachytla pohled těch štěněčích očí,
cosi se ve mně zlomilo.
Neumím najít klid.
Nespavost se vrátila.
A/N: Zase nějaký výkřik do tmy...
Topím se v temnotě jak v neslazené kávě.
Dýchám - a přesto se nepropadám do snů,
spím - a přeci nejsem naživu.
Když jsem zachytla pohled těch štěněčích očí,
cosi se ve mně zlomilo.
Neumím najít klid.
Nespavost se vrátila.
A/N: Zase nějaký výkřik do tmy...
Ahoj! Před chvílí jsem dočetl všechny tvé básně a stále tomu nemůžu uvěřit. Opravdu mě to oslovilo, poněvadž si oba vybíráme podobná témata a jdeme v nich více do hloubky. Oprav mě, jestli se pletu, ale takový dojem jsem zkrátka nabyl. Jak dlouho už píšeš, jestli se smím zeptat?
OdpovědětVymazat