Strávím večer polemikou se Sokratem
a pak se půjdu oběsit
na šňůře černobílých korálků.
Snad vidím svět černobíle
když píšu, že nic neni černobílé.
Že lidi nejsou
ani dobrý ani zlý.
Jsou to prostě lidi.
Ale stejně.
Většina lidí ve tři ráno
je hodná, když pláčete.
Teda pokud sami nepotřebujou pomoct.
Ověsím se šňůrou s perlami.
Jak se budou vyjímat
na černých sametových šatech!
Kdo mi budete odhrnovat vlasy z čela,
až mi příště potečou po tváři slzy?
a pak se půjdu oběsit
na šňůře černobílých korálků.
Snad vidím svět černobíle
když píšu, že nic neni černobílé.
Že lidi nejsou
ani dobrý ani zlý.
Jsou to prostě lidi.
Ale stejně.
Většina lidí ve tři ráno
je hodná, když pláčete.
Teda pokud sami nepotřebujou pomoct.
Ověsím se šňůrou s perlami.
Jak se budou vyjímat
na černých sametových šatech!
Kdo mi budete odhrnovat vlasy z čela,
až mi příště potečou po tváři slzy?
Smutná a barevná báseň. Vyvolává představu obrazu. Kdybych uměla malovat, vzala bych tempery, štětce a namalovala tu dívku s černobílými perlami. Ve světle hořící svíce, s odrazem tváře v okenní tabuli. S démonem za zády.
OdpovědětVymazat