Štěstí

Naše profesorka na filosofii (jak by se jí řeklo zkráceně... filosofiářka či co?!) řekla: "Nebudu po vás ani tak chtít vlastní filosofickou úvahu, třeba na téma Co je to štěstí?, jako spíš komentování děl známých filosofů." Samozřejmě se stalo něco, co určitě nebylo účelem téhle věty. Začala jsem totiž přemýšlet, co že to vlastně to štěstí je. Místo toho jsem se měla zabývat antropomorfní kritikou polyteismu, jenže jsem už zkrátka měla "brouka v hlavě".

"Takže, co je to štěstí?" zeptala jsem se sama sebe.
"Vlastní štěstí člověk nemůže ovlivnit, závisí to na okolnostech, na všem, co se mu děje. Štěstí přichází zvenku," odpověděla jsem si.
"Jenže," namítla nějaká moje druhá polovina. "Jak teda vysvětlíš, že lidé, kteří žijí v daleko horších podmínkách, jsou častokrát mnohem šťastnější než ty, která se věčně topíš v depresích, ačkoliv se ti nic neděje. Podle mě štěstí začíná vevnitř."
"Myslím si, že kdyby se něco stalo... Nevím, prostě se vyplnilo jedno nebo víc mých přání, byla bych určitě veselejší."
"Veselost není štěstí. A stejně... nechtěla bys pak pořád víc a víc? Nebyla bys nešťastná i tak?" nadhodil opatrně ten hlásek v mojí hlavě.
"To na tom nezáleží. Stačilo by, kdyby z mého okolí přišel nějaký impuls, který by mě dodal energii k tomu si veselost uchovat. A pak by se třeba změnila ve štěstí."
"Takže podle tebe je štěstí dlouhodobá veselost?"
"Ano, myslím si to. Je to prostě veselost, která trvá dlouho a prohloubila se."
"Řekla bych, že je to jinak. Ale to nechme stranou. Já si teda myslím, že pro pocit štěstí stačí změnit něco uvnitř sebe. Snad jedině pokud nejsi nevyléčitelně nemocná nebo v nějaké opravdové životní krizi. Jakmile se totiž rozhodneš k tomu, že budeš šťastná za každou cenu a budeš se snažit svítit svému okolí dobrou náladou, nemůže tě hned tak něco zlomit."
"Možná je to tak, protože nejvíc smutná jsem, když se cítím, že mě nikdo nepotřebuje. A kdybych zkusila zlepšovat náladu ostatním, třeba by mě někdo potřeboval."
"Jo, pocit nepotřebnosti dokáže člověka odrovnat. Člověk si pak myslí, že jeho život nemá smysl, nemá žádnou hodnotu. Jenže kdo ví, jakou cenu má lidský život a jak hodnotný je právě ten tvůj?"
"Třeba podle toho, kolik lidí by doopravdy plakalo, kdybych umřela... V tom případě bych nebyla nikdo."

Zazvonilo. Těm dvěma nesmiřitelným hláskům v mojí hlavě zůstala ještě další neodbytná otázka, ta o ceně lidského života. Zatím jsem to nechala být. Přece jen, v osm hodin ráno se mozek přemýšlením rychle vyčerpá.
Třeba příští hodinu filosofie najdu odpověď. I když... asi bych měla radši dávat pozor na výklad.