Střípky zlata ze tvých očí
uhasly v tichu mlčení,
teď už se můj svět nezatočí,
už nezboříš mé vězení.
Zmizela něha z tvého hlasu,
zmizel i skrytý význam vět,
zapadl do propasti času,
zapadl do propasti času,
odkud není cesty zpět.
Snad jsem si jen namlouvala,
že jsi z mých snů utkaný,
pro mě z nebe poslaný.
To jsem tak moc chybovala,
když věřila jsem pohádkám,
že člověk nezůstane sám?
A/N: Naděje třpytí se, jak v chlévě stéblo slámy. Jaká ironie, že jo, Verlaine?
Dodatek: Ještě včera tam stálo jiné jméno! nebo se pletu? Verlaina samozřejmě znám, i když míň, než bych si přála a než bych měla, ale předtím tam byl někdo jiný. Nebo ne?
OdpovědětVymazatJen jsem chtěla říct neboli napsat, že je ta básnička krásná. Za tu dobu, co Tě sleduji tvořit, se neustále zlepšuješ. Líbí se mi, že dokážeš vystihnout svou situaci, hádám že si i ulevit, a přitom skvěle dodržet formu. Mimochodem, kdo je ten básník, kterého na konci zmiňuješ? Mám si od něj něco přečíst? :)
OdpovědětVymazat