Sotva jsem dneska o polední pauze vyšla ven, po tváři mě pohladilo jaro. Všechno jako by se smálo. Smály se stromy, protože se co nevidět budou moci zazelenat, budovy se těšily na to, že konečně nebudou vypadat tak šedivě, usmívaly se i dlažební kostky, ačkoliv je pořád někdo zašlapává do země, pouliční lampy se radovaly z toho, že brzy už nebudou muset pracovat šestnáct hodin denně, usmívaly se i lavičky, protože pochopily, že se co nevidět zbaví svého osamění, a věčnou depresi ze sebe setřásly snad i zdi psychiatrické léčebny.
"Chtělo by to napsat nějaký hodně kýčovitý článek oslavující jaro," pomyslela jsem si, když jsem si to vykračovala Viničnou ulicí a culila se jako blázen. Touhle dobou totiž obyčejně sepisuji úvahy o slámě, co se nakupila na mém srdci, případně jiné variace na téma "co mi ta zima zase provedla" a "jak jsem ráda, že se už blíží jaro".
Ale pak jsem se rozhodla, že to letos dělat nebudu. Nehodlám totiž strávit další rok stejně jako roky předchozí. Nikdy není dost pozdě - a ani dost brzo - na to, začít uskutečňovat svoje sny.
Takže, plán do budoucna:
1. Prohloubit začínající přátelství se skrytěnkami a obrněnkami.
2. Zjistit, proč ptáci zůstávají celý život na místě, když mohou letět, kamkoliv se jim zachce.
3. Znovu se přesvědčit, jestli se svět vejde do sto slov.
4. Vyzkoušet, jestli mi letošní desátý březen provede totéž, co lonský druhý duben.
5. Nespálit si vlasy mimozemskou helmou.
6. Detailně se seznámit aspoň se třiceti smysluplnými knihami.
7. V květnu prozkoumat dva světy.
8. Experimentálně poznat, kolik informací pojme lidský mozek.
9. Koupit si Obrazové dějiny filosofie. Nebo aspoň Romanci pro křídlovku.
10. Prohlásit rozum za kacíře.
To by prozatím stačilo.
Konečně už začnu něco dělat. Za své společníky pro dnešní večer jsem si vybrala Evžena Oněgina, Jméno růže, Labyrint světa a ráj srdce, Racka a Edisona. Tak.
