Dvě lodě na vodě a spousta ryb pod hladinou

Tak jsem zpátky, odpočatá a malinko zpustlá. Jenže co se dá taky jiného dělat na pustém ostrově, než pustnout, že jo. Na náš milovaný robinsonský ostrov jsem se vážně těšila, dokonce i na tu pofidérní sprchu, vyrobenou z pytle. Chápu, že by to asi nebylo pro všechny. Ne každý by přežil, kdyby mu toaletní taštičkou prolézala jedna nohatá havěť za druhou a po polštáři k ránu běhaly ještěrky. Jenže já miluju zvířenu všeho druhu i za tu cenu, že mě malinko otravují. Teda až na výjimky - komáry a kousavé mravence vážně nemusím.
Ale jinak je tenhle ostrov úplně ideální pro výzkum žouželí. Kdo z vás například viděl zvíře, které se jmenuje rypohlavec zelený? Odhaduju, že asi nikdo. A o hodně přicházíte. Jsou zkrátka věci, které člověk na plážích, přeplněných lidmi, nenajde.

Rypohlavec zelený - foto z www.stranypotapecske.cz

Jen těch druhů ryb, například slizouni pruhovaní (kteří se po tom slizu skvěle hladí), všechny možné druhy útesových rybiček, hlaváčů, mořanů a tak.

Slizoun pruhovaný- foto z www.zivazeme.cz

Dokonce jsme jednou chytli mořského úhoře do vrše. Menší půlka naší výpravy byla pro to, ho ugrilovat druhý den k obědu, ale zbytek ho vytrvale bránil. Rozvinula se zajímavá debata o tom, které ryby mají právo žít. Já jsem totíž úhoře obhajovala tím, že je hezký, ale ostatní mi oponovali tím, že přece normální ryby taky jím a jestli je klidně nechám zabít jenom kvůli tomu, že nejsou tak krásný, tak jsem normální sadista. Na to jsem jim neuměla nic říct a ještě dlouhou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak to se mnou teda vlastně je. Protože to bylo večer, dohodli jsme se, že ho necháme ve vrši do rána. Jedni se těšili na oběd (i když nevěřím, že by ho vážně zabili) a další ho chtěli kreslit. Jenomže když jsme se tam s ránem běželi podívat, byl už samozřejmě pryč. Nevím, jestli uplaval, nebo ho pustil někdo z nás, "ochránců přírody" a nebo ho snědli sousedi. Dělali jsme totiž večer takový povyk, že bych se nedivila, kdyby si ho dali k obědu oni.
Jinak se ale můj sešit na výzkum útěšně plnil nákresy a popisy místní fauny. Jednou jsme chytili "kraba zahradníka", který si na krunýř sází všemožné chaluhy a řasy, aby se maskoval (ten náš měl asi 20 cm) a jindy zase hvězdici obrovskou.

Krab pavoučí "maja crispata" (bez zahrádky na hřbetě) - foto z www.biolib.cz

No zkrátka, zvěřinec úžasný, a vyprahlá příroda krásná. Spali jsme pod širákem a večer jsme se dívali na hvězdy, počítali, za jak dlouho obletí družice zemi a čekali, až bude padat hvězda. Já jsem jich viděla sedmnáct, ale skoro nikdy jsem si nestihla nic přát. I když, někdy přece jen. To jsem zvědavá, jestli to funguje.
Bylo by to na příšerně dlouhý článek, než bych to všechno napsala. O tom, jak jsem se přidala k šílencům, běhajícím po světě s džípíeskou a o velice trnité cestě za pokladem, který jsme v té džungli stejně nenašli, budu psát zase jindy.