Poslední dobou se mám celkem vtipně. Už se zase dostávám do takovýho toho koloběhu času, že ani nevnímám, jak to všechno letí a za jediný mrknutí oka proběhne celej tejden. Jo, stejně tak jako před Vánocema. Ale aspoň dělám něco, co má o malinko větší smysl než sedět celý dny před televizí... třeba jako loni. I když zase na druhou stranu, tenkrát jsem si dokázala pořádně uvědomit, když mě něco vytrhlo z takovýho toho stereotypu všedních dnů. Ráno do školy, pak vetšinou domů, nebo na kroužek, pokud něco bylo a potom se do večera flákat... Nevim, jestli mi to vyhovuje, že je to teď jinak, že mám spoustu věcí před sebou. Asi bych se mohla pořád na něco těšit. Možná je to tou mojí leností či co, ale stejně se na nic netěšim. Nebo ne tak jak bych měla. Ale když už se donutím někam jít nebo dělat něco užitečnýho, jsem za to ráda. Za to, že mám na co vzpomínat a nevyčítám si, že jsem zas proflákala všechen volný čas. Jenže jak je toho hodně, tak pomalu ale jistě se mi začíná všechno rozmazávat, jako v mlze. Je to asi škoda. Mohla bych si psát, co se kdy dělo, ale k tomu nemám dost velkou trpělivost... Někdo tomu říká žít přítomností...
Žádné komentáře:
Okomentovat