Mlčení tvorů osamělých k uzoufání

Jednoho pošmourného zimního dne jsem zase jela tramvají do centra. Moje nálada byla, stejně jako teplota venku, pod bodem mrazu a děsně jsem se užírala tím, jak nic nestíhám. A pak jsem to uviděla. Tam na kopci, kde rostly vždycky stromy, kam až moje vzpomínky sahají, když jsem si tam jako malá chodila s mamkou hrát do lesoparku, byla holá pustina. Prostě je vykáceli. Zničili poslední zbytky zeleně, takže tam i v létě nebude nic než holá kamenitá pustina. A uprostřed toho kamení jsem zahlédla kočku. Kočku bílou jako sníh, co nedávno roztál. Nevím, kde se tam vzala. Krčila se u silnice, jako bezmocné děcko v matčině náruči, čekala, že jí přejede auto. Neměla jinou možnost, jak se dostat na druhou stranu, než to riskovat. Pak mi zmizela z dohledu. A všude kolem jezdily ty auta, co pro spoustu tvorů znamenají záhubu.
Moje srdce nezeje prázdnotou. Je jako vrakoviště přeplněné nepotřebnými starými auty, kdysi tak pyšně pohybujícími se po silnici. Vidím trosky všech svých pocitů, neschopných už dalšího života, napadených zhoubným rezem a nenávratně rozpadajících se v prach. Nedokážu své myšlenky naučit létat. Tak bych potřebovala aspoň jedno auto, abych se někam dostala. Jenže žádné z nich nefunguje. A opravit je nedokážu, určitě ne bez cizí pomoci. Vlastně jsem jako ta kočka, bez pomoci se daleko nedostanu. Budu totiž muset chodit pěšky a asi při tom zmrznu. Zmrznu z nedostatku citů. Můžu jen doufat, že po každém mrazu následuje obleva…