Osamělý dům

Na jednom pražském sídlišti stál opuštěný dům. Byl to nevysoký činžák s vymlácenými okny a posprejovanými zdmi. Ten dům měl na kahánku, na příští měsíc mu naplánovali demolici. A na jeho místě měla vyrůst rezidence pro boháče.

Miloval příběhy svých obyvatel. Ty jediné ho ještě držely při životě. Měl rád tu mladou paní s kupou dětí, co měly každé jiného otce. Taky bývalou operní pěvkyni, co se vždycky ráno rozezpívávala u klavíru až do vysokého cé a všichni ostatní na ni nadávali. Stojaté vody třetího patra čeřil neustále se hádající manželský pár, v jejichž bytě v jednom kuse létalo nádobí. Těsně pod půdou žila stará paní a její jedinou životní láskou byly květiny, takže to u ní vždycky vypadalo jako ve skleníku. Ale nejvíc tenhle dům přilnul k básníkovi z prvního poschodí. Ten sedával celé dny ve svém oblíbeném křesle, opěvoval krásné ženy, západy slunce nebo přírodu a živořil z čeho se dalo. Chodil do města hrát na harmoniku a z toho získával alespoň pár drobných. Každý večer se vypravil na procházku a snil o tom, že jednou bude slavný.

Jenže tohle všechno už bylo pryč. Básník se odstěhoval jako poslední. Starý klavír odvezli stěhováci, hádaví manželé se nechali rozvést a stařenka ležela v hrobě bez květin, protože na ni přátelé dávno zapomněli.

A tak se dům díval na ulici. Ale viděl tak jako slepci. Protože neměl oči, vnímal celým povrchem těla, všechnu tu uspěchanost okolního světa. Cítil lidské emoce, jak jedna bojuje s druhou. Vždycky se těšil na noc, až se všechno kolem utichne a bude alespoň trochu klidu. Byl starý a unavený, a bez okolků si to připouštěl. Ne jako lidé, co se jako děti těší na to až budou dospělí a ve stáří se snaží vypadat mladší.

Jednoho dne se zničehonic objevila asi dvanáctiletá holčička v kostkovaných šatech se dvěma roztomilými culíčky na hlavě. Dům přemýšlel, co tam asi chce; bylo to už dlouho, co se někdo procházel po jeho chodbách. Pak si dívka stoupla do jedné z přívětivěji vypadajících místností a začala zpívat. Prostě jen tak.

"Krásně zpíváš," zašeptal dům. Holčička se poplašeně rozhlédla.

"Je tu někdo?" zeptala se do prostoru.

"Vlastně není. Stvořila sis mě ve svém srdci. Tak dlouho přeci chceš, aby někdo pochválil tvůj zpěv."

Dům měl pravdu. Zpívání milovala úplně odmalička. Toužila chodit na hodiny zpěvu, ale její maminka si přála něco jiného. Živila se jako malířka a chtěla, aby dcera jednou převzala její řemeslo. Svého otce holčička nikdy nepoznala, maminka o něm vůbec nemluvila; a dceru nikdy nenapadlo se zeptat. Žily chudě, protože matčin výtvarný ateliér moc neprospíval. Nemohly si dovolit platit dva kroužky najednou. A tak holčička začala poslušně chodit na výtvarné kurzy.

Ve škole jí mnohokrát říkali, že má hudební talent, ale její maminka o tom nechtěla ani slyšet. Zlobila se, když si její dcera doma prozpěvovala. A tak se dívka rozhodla, že bude chodit zpívat sem.

"Zazpívej mi ještě," prosil dům. "Nebo aspoň něco řekni."

"Proč?" otázala se dívka. "Připadám si divně, když mluvím sama pro sebe."

"Udělala bys mi radost," škemral dál. "Jsem tu tak dlouho sám."

"Před chvílí jsi říkal, že jsem si tě vymyslela." Začínala se v tom ztrácet.

"Nechtěl jsem tě vyděsit. Pak bys odešla a zase bych tu osaměl. Krom toho, není moc lidí, se kterými si můžu povídat."

"Jak to?"

"Většina z nich mě neposlouchá. Nebo nechce slyšet."

Tak mu vyprávěla svůj příběh, o tom, co se děje ve městě a spoustu novinek. Měla pocit, že jí rozumí. Poprvé za život měla opravdového kamaráda. Tím si byla jistá.

"Už budu muset jít," špitla po chvíli ticha.

"Přijdeš ještě někdy?"

"Nevím." Neříkala tak úplně pravdu. Věděla určitě, že se sem dřív nebo později vrátí. "Snad."

Od té doby chodila dívka do toho domu pravidelně. Vždycky jenom na chvilku, po škole, aby o tom maminka nevěděla. Už tam nezpívala, jenom si povídali. Přišlo jí to důležitější. A domu už nezbývalo moc času.

Jednou, když se dívenka, tentokrát v růžových šatičkách po kolena, zase objevila v té místnosti jako poprvé, odhodlal se dům prozradit jí nevyhnutelné.

"Už sem asi nebudeš moct chodit." Odmlčel se. "Budou mě bourat."

Ten večer byla doma sama. Její matka často odcházela pryč. Dívka se toho dřív bála. Bála se tmy, strašidel a zlodějů. Bála se, že se maminka už nevrátí a nechá jí samotnou navždy. Dneska si ale připadala velká, skoro dospělá. Věděla, že bude muset bojovat. O svého nejbližšího a jediného přítele. Jenže netušila jak.

Ani nevěděla proč šla zrovna do matčina ateliéru. To místo měla ráda. Vonělo to tam barvami a bylo to tam útulně zařízené, protože obě tam trávily víc času než v jiných místnostech bytu. Dívka tam ráda s maminkou chodila; četla si a nebo ji sledovala jak maluje. Ale sama štětec do ruky nikdy nevzala.

Maminka malovala většinou krajiny, městská panoramata nebo portréty na zakázku. Jen jeden obraz se jejímu stylu naprosto vymykal. Jmenoval se Nejkrásnější sen a ona řekla, že ho nikdy neprodá, za žádnou cenu. Měl pro ni nevyčíslitelnou hodnotu. Zobrazoval celý její život. Ta myšlenka ji napadla úplně náhodou. Jednou její dcera usnula v ateliéru a ona ji začala malovat.

A právě před tenhle obraz si dnes dívka sedla. Viděla sama sebe, jen v trochu mladším vydání, opřenou hlavou o křeslo, a motýla, provázejícího snovou krajinou. A pak si toho všimla. Mezi hvězdným prachem, rozesetým skoro po celém plátně jako hejna zářících světlušek, se objevoval text. Spousty vět napsaných hnědě a zlatě. Ta drobounká písmenka byla skoro nečitelná, přesto šlo jasně poznat matčin rukopis.

Přišlo jí důležité ten text rozluštit. Něco jí říkalo, že pokud se jí to povede, dostane odpovědi na své otázky. A tak četla a obraz ji úplně pohltil. Byly to verše. Báseň od muže pro ženu.

"Tati," zašeptala dívka, protože si byla jistá, kdo je autorem těchhle řádků. Byl to její otec.

Ve spodní části obrazu se několikrát opakovala věta: Drahá, i kdybys chtěla, čas nezastavíš, a postupně se vytrácela do pozadí. Tak proto ty obrácené ciferníky. Snaha bojovat proti času. Pochopila, že ten obraz má úplně jiný význam, než si kdy myslela.

Ani si nevšimla, že se její maminka vrátila a objala ji kolem ramen. A tak tam seděly dlouho do noci. A v tom konejšivém tichu si byly blíž, než kdykoli předtím. Obě se bály promluvit, jako by tím mohly porušit jakousi křehkou rovnováhu.

Další den už od rána dívka přesně věděla, co musí udělat. Ve škole skoro nevnímala, co se děje kolem. Doma uvařila konvici čaje, vytáhla z kredence balíček sušenek a dva hrníčky a to všechno odnesla mamince do ateliéru.

"Musíme si promluvit," pravila s vážným výrazem ve tváři, když malířka zvedla oči od plátna. "Pověz mi něco o tatínkovi," poprosila.

"Věděla jsem, že s jednou zeptáš," řekla a s povzdechem se posadila ke stolu. "Sedni si taky. Bude to na delší vyprávění."

Po tom rozhovoru obě dlouho mlčely; pak se vydaly k polorozpadlému domu, kterého se matka tak dlouho obávala. Vyvolával v ní totiž příliš mnoho vzpomínek, které chtěla potlačit.

Dívka kráčela chodbami, kde už byla tolikrát, jako ve snách. Teď viděla všechno v jiném světle. Tady se totiž odehrával celý matčin příběh. Vedla ji do místnosti, kam chodila zpívat, nebo si povídat s domem. Byl to obývák básníkova bytu. Teď už bylo dívce jasné, proč poprvé zabloudila právě sem.

"Tohle je moje maminka," zašeptala. Malířka se na ni tázavě podívala, s kým to mluví.

"Vždyť tu já přece znám," zasmál se dům.

"Slyšíš?" obrátila se holčička na matku.

"Co myslíš?"

"Naslouchej srdcem," poradila jí. A opravdu, fungovalo to.

"Těší mě, že zase vidím ženu, pro kterou byly napsány všechny básně mého někdejšího obyvatele. On vás miloval a položil by za vás život. A vy jste mu zlomila srdce," dodal smutně.

"Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. A neříkám, že jsem udělala správně, když jsem od něj odešla. Byli jsme příliš rozdílní, než abychom mohli být spolu." Zhluboka se nadechla a pokračovala. "Trápila jsem se stejně jako on, protože jsem myslela, že bude snazší, když ho prostě vymažu ze života… Jenomže všechno mi ho připomínalo. Jako by mi celý svět vyčítal moji chybu." Obrátila se ke své dceři. "Proto jsem nechtěla, abys zpívala. Bylo mi jasné, že hudební talent můžeš mít jen těžko po mně."

Prázdnou chodbou se rozléhaly kroky. Po domě se pomalu procházela dívka se svěšenou hlavou. Věděla, že je tu naposledy. Nedokázala tomu zabránit, úplně selhala. Přesto jako by ve vzduchu cítila změnu k lepšímu.

"Včera jsem se poprvé viděla s tatínkem." Nebyla to úplná pravda, znala ho. Jen si na to nepamatovala, bylo to už hodně dávno.

"Můžeme ti být všichni vděční. Možná se k sobě s maminkou vrátí. Jak to všechno dopadne, ukáže až čas, možná je ta doba rozdělila a už k sobě nenajdou cestu. Ale já doufám. Oba by si zasloužili trochu štěstí."

Dům neodpovídal. Ponořil se do zasmušilého ticha.

"Je mi to moc líto. Neuměla jsem tě zachránit. Drahý, čas nezastavíš," opakovala slova z matčina obrazu. Najednou si uvědomila, kolik je v nich pravdy.

Konečně dům promluvil. "Už tu dávno nebudu a svět budou ovládat mladší než já. Je jen na tobě, jak bude vypadat tvůj život. Ale já ti z celého srdce přeji, abys byla šťastná. To já ti musím být vděčný. Dala jsi mi na sklonku života cíl a to není málo…"

A pak už nebylo slyšet nic jiného než vzdálený šum velkoměsta.