Cestou domů pár metrů běží.
Protože jde strašně pozdě.
Protože se snaží dohnat své srdce, co jí někdy během večera vyskočilo z hrudi a zbaběle zmizelo.
Protože chce utéct před svými myšlenkami - těmi věrnými nohsledy jménem Co, Kdyby a Náhodou.
V kuchyni jí padne pohled na kalendář, na listopadové motto. "Ať půjdeš kamkoli, sám před sebou neutečeš."
Zasměje se. Pak vezme svoje srdce - které cestou spatřila prchat směrem ku Praze 6 a které se jí po velkém boji podařilo polapit - a zavře ho zpět do klece svého hrudního koše.
"Láska ji zradila podruhé," zašeptá Královský kronikář.
Tak jako v pohádce.
Že by matfyzák? :D
OdpovědětVymazatNěkterá přátelství, očividně, docela slušně fungují i na dálku. Zvlášť když ti lidé umějí psát. Což samozřejmě neznamená, že tě nerada vidím, jen ta elektronická komunikace... jaksi... u většiny ostatních nefunguje. Achjo. Připadám si jako nejzákeřnější opouštěč. A to se snažím zatím v tomto ohledu nemyslet na brášku. :(
OdpovědětVymazat