Je 5:17 ráno. Probouzím se ve škole po jediné hodině spánku. Mám pocit, jako by mi tvrdá podlaha zpřelámala všechna žebra. Z chodby se ozývá hysterický smích a nesrozumitelné pokřikování. Moje zmatené myšlenky se stočí k podivným popůlnočním rozhovorům, pozastaví se u zveřejněných výsledků literární soutěže, k nimž se mi nepodařilo dostat, a nakonec klopýtnou a placákem přistanou u skutečnosti, že se dva kluci nechali v noci ostříhat dohola. Jeden ze spolužáků si ustlal přímo na mých věcech - píšu na mrňavý papírek s textem Gaudeamus igitur a nezbývá moc místa.
Takže: ať žijou zombíci i přeživší! Bude se mi stýskat.
A/N: Tento text jsem skutečně napsala na onen zmiňovaný papírek po páté hodinně ranní (nemohla jsem dělat nic jiného - nespala jsem a číst jsem si nemohla, protože jsem měla zalehnutou tašku se vším, co jsem si do školy přinesla). Pak jsem z toho vytvořila drabble, vynecháním nudné pasáže o zpívajícím kosovi.
Jde asi o poslední zvonění! Nebo se pletu? :-)
OdpovědětVymazat