To odpočítávání do konce světa mě znervózňuje. Neustále mi připomíná to, co jsem chtěla prostě ignorovat. Nevěřím, že se v pátek něco stane, ale...
Pokud by se náš svět přeci jen rozhodl tenhle týden spáchat sebevraždu (či pokud by si na něj počíhal nějaký zákeřný vrahoun), překazí mi tím spoustu plánů. Tak například:
1. Už nikdy nedostanu odpověď na svůj inzerát.
2. Neochutnám letošní cukroví.
3. Nezjistím, jestli byly pochopeny vtipy o červeném papouškovi, sladkých snech a dotisku úspěšného knižního titulu.
4. Už nebudu moci být očním potápěčem.
5. Nestanu se nešťastně zamilovanou genetičkou a ani si neověřím platnost hypotézy o globálním oteplování.
6. Nedozvím se, jestli jsem schopná se naučit informace ze všech těch štosů papírů, co jsem za poslední dva měsíce popsala.
7. Neřeknu tomu Slovákovi svou teorii o mikroskopu.
8. Už nikdy si nezatančím.
9. Nikdo se nedozví o tom, jak to dopadlo s chlapcem, co chtěl polapit Měsíc.
10. Už nevytvořím žádný nesmyslný seznam, v jejichž sepisování jsem si tak libovala.
Tentokrát neplatí má oblíbená průpovídka, že často to nejhorší, co se může stát, je nic. Výjimečně v jedno velké nic doufám.
(PS: Pisateli, nechci Ti radit, ale napadlo Tě někdy, že by bylo fajn, kdyby svět skončil až 22.? Že by to byla asi docela legrace? Myslím tím pro Tebe... Jakožto Spisovatel si přeci libuješ v nečekaných pointách, ne?)
Nechci ti to kazit aale myslím si že na všechny tyto věci ješte bude čas...
OdpovědětVymazat